title
stringclasses 192
values | text
stringlengths 3
2.41k
| source
stringclasses 192
values |
|---|---|---|
Miroslav Štolfa | I v dalších malířských cyklech krajin je jako výtvarný prvek nebo metafora často přítomna technika, ale tato inspirace přerůstá do obecných rysů a v obrazech dominuje výtvarná složka vedená racionální úvahou a citem (cykly Horizonty, Ateliéry, Signály, Kapotované krajiny, Pohyby v krajině, Průhledy). | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_%C5%A0tolfa |
Miroslav Štolfa | Od konce let devadesátých se z díla opět vytrácí konkrétní skutečnost a obrazy se stávají spíše meditací o tíživých stránkách lidské existence | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_%C5%A0tolfa |
Miroslav Štolfa | (Oběť, 2002, Memento, 2007), vyjadřují pocity osamění (Samotář, 2009) nebo téma vzepětí a pádu jedince (Ikarův příběh, 2011). V některých motivech se vrací ke známým symbolům staveb a nádraží na někdejší brněnské periferii (Krajina mého dětství, 2011). | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_%C5%A0tolfa |
Miroslav Štolfa | Ve svém celku podává dílo Miroslava Štolfy svědectví o všech aspektech technické civilizace, od počátečních nadějí a obdivu až k jejím negativním důsledkům pro životní prostředí, ke ztrátě iluzí a pocitům odcizení. Příklonem k meditativní poloze a reflexí neviditelného zároveň nabízejí východisko a naději. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_%C5%A0tolfa |
Martin Tejček | Martin Tejček, psán též Teitschek (11. listopadu 1781 Praha – 21. března 1849 Praha[1]) byl český malíř.[2] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Tej%C4%8Dek |
Martin Tejček | Na pražské Akademii studoval v letech 1801–1815 u profesora Berglera.[3] Po studijních cestách po střední Evropě a Itálii se vrátil do Prahy, kde se zúčatnil vybudování tiskařské dílny Antonína Machka. V roce 1822 odešel do Vídně, kde se stal místoředitelem litografického ústavu (Das Litographische Institut in Wien) hraběte Pálffyho v Hernalsu. V Praze se jako malíř znovu objevil od roku 1828, zde také v nouzi zemřel.[2] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Tej%C4%8Dek |
Martin Tejček | Zastával pozici akademického idealismu a historismu.[4] Byl malířem historických témat, portrétů i krajin. (Vytvořil sérii barevných litografií Žamberka a okolí; ta byla vydána v roce 1822 z podnětu a patrně i na náklad majitele žamberského panstvíJohna Parishe von Senftenberg. V době práce v dílně Antonína Machka byl spoluautorem portrétů významných českých osobností minulosti i současnosti. [5]) | https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Tej%C4%8Dek |
Martin Tejček | I když je Tejček v zásadě zapomenutý malíř, litografie vytvořená podle jeho portrétu Ludwiga van Beethovena z roku 1823 je uchovávána ve sbírkách ve Vídni, Lipsku a Bonnu[6]. Malíř o vzniku kresby napsal: | https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Tej%C4%8Dek |
Martin Tejček | Po návratu do Prahy se Tejček stal učitelem kreslení dětí obchodníka Josefa Graffa (1798–1848),[7] který byl milovníkem hudby a v jehož bytě se scházeli umělci pražští i mimopražští. Graff Tejčkovu kresbu koupil a nechal podle ní vyrobit sto litografických tisků. Ty pak rozdával návštěvníkům. Původní kresba se zbývajícími litografie se dostala do majetku dcery Marie (1830–1899, provdané 1853 za malíře Antonína Lhotu)[7]), jejich osud není znám.[8] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Tej%C4%8Dek |
Josef Eduard Teltscher | Josef Eduard Teltscher, psán též Telčer, druhé křestní jméno též Emanuel (15. ledna 1801 Praha[pozn. 1] – 7. července 1837 Pireus) byl rakouský malíř pocházející z Čech.[3] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Eduard_Teltscher |
Josef Eduard Teltscher | Otec Josefa Teltschera byl nájemce městského pivovaru ve Slaném, mezi lety 1808 a 1811 přesídlil do Brna.[2] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Eduard_Teltscher |
Josef Eduard Teltscher | Josefa Teltscher se v Brně a ve Vídni vyučil litografem. Od roku 1823 byl studentem vídeňské akademie. Kolem roku 1830 prožil ve Štýrském Hradci zvláště plodné a úspěšné tvůrčí období. Měl blízko k Franzi Schubertovi a jeho okruhu přátel. V roce 1837 se Teltscher utopil na studijní cestě v přístavu Pireus, když se snažil zachránit tonoucího. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Eduard_Teltscher |
Josef Eduard Teltscher | Byl jedním z prvních a nejvýznamnějších portrétních litografů ve Vídni v období biedermeieru a touto novou technikou se zabýval již před Josefem Kriehuberem. Patřil mezi nejvýznamnější umělce své doby i v oborech miniatur a akvarelu. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Eduard_Teltscher |
Josef Eduard Teltscher | Na smrtelné posteli nakreslil i Ludwiga van Beethovena, který zemřel 26. března 1827. Tyto kresby vlastnil Stefan Zweig a nyní jsou majetkem Britské knihovny, též byly provedeny jako litografie. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Eduard_Teltscher |
Josef Eduard Teltscher | Řada Teltscherových děl (obrazů a litografií) je v majetku Moravské galerie v Brně.[4][pozn. 2] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Eduard_Teltscher |
Josef Eduard Teltscher | V tomto článku byl použit překlad textu z článku Joseph Teltscher na německé Wikipedii. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Eduard_Teltscher |
Carl Thiemann | Carl Thiemann (10. listopadu 1881 – 3. prosince 1966) byl česko-rakousko-německý výtvarný umělec a člen Vídeňské secese, proslulý svými barevnými dřevořezy. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Thiemann |
Carl Thiemann | Carl Theodor Thiemann se narodil v Karlových Varech. Kvůli složitým rodinným poměrům po otcově smrti nejprve nepůsobil v uměleckém oboru, ale nakonec mohl studovat na Akademii výtvarných umění v Praze, nejdřív malbu a později grafiku. Zaujala ho tehdy nová technika japonských barevných dřevorytů s vodovými barvami, která v té době začínala pronikat do rakouského uměleckého světa. V roce 1904 se Thiemann přestěhoval do Prahy a otevřel si ateliér se sochařem Waltherem Klemmem. O čtyři roky později se oba přesunuli do malířské kolonie v bavorském Dachau, kde Thiemann spoluzaložil Spolek dachauských umělců. Krátce nato se oženil se Švýcarkou Louisou Miévillovou, učitelkou jazyků. Jejich dcera Margarete se také stala malířkou. Kolem roku 1910 se Thiemann stal členem Vídeňské secese a Německého uměleckého svazu. V roce 1957 ovdověl a o dva roky později se podruhé oženil se svou sestřenicí Ottilií Rady Thiemann-Stoedtnerovou. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Thiemann |
Carl Thiemann | Thiemann zanechal rozsáhlé dílo zahrnující malby, grafiky i další tiskové techniky. Nejvíce je však znám pro své barevné dřevoryty s motivy krajin s břízami a stromy, ale také městských ulic, vše v typicky zjednodušeném grafickém stylu s jemnými barevnými tóny.[1] Jeho styl ovlivnily dřevoryty Marthy Cunzové a sdílel stylovou podobnost s umělci jako Ferdinand Mirwald či Frances Gearhartová.[2] Za své dílo získal několik ocenění včetně Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo a Čestného prstenu města Dachau (1966). V Dachau je po něm také pojmenována ulice. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Thiemann |
Carl Thiemann | V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carl Thiemann na anglické Wikipedii. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Thiemann |
Carl Maria Thuma | Carl Maria Thuma (3. února 1870, Brno – 12. ledna 1925, Lednice) byl německo-moravský malíř a grafik. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Maria_Thuma |
Carl Maria Thuma | Carl Maria Thuma se narodil do rodiny, která milovala umění.[1] Otec Karl Thuma byl malíř samouk a k malování vedl nejen syna, ale i všechny čtyři dcery. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Maria_Thuma |
Carl Maria Thuma | prezident Moravskoslezské pojišťovny | https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Maria_Thuma |
Carl Maria Thuma | V Mnichově se oženil s Elsou Simonovou. V roce 1899 se společně odstěhovali do Lednice, kde Thuma přijal místo učitele krajinářské kresby na místní Vyšší ovocnářské a zahradnické škole. Lednici prokazatelně navštívil již 6. září 1885. Krajina lesů, tůní, rybníků a řeky Dyje Thumu inspirovala stejně jako mnoho malířů před ním. S kolegy malíři udržoval spojení prostřednictvím sdružení „Moravský umělecký spolek". V roce 1909 založil Sdružení německých výtvarných umělců z Moravy a Slezska (Vereinigung der deutschen bildenden Künstler Mährens und Schlesiensder) | https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Maria_Thuma |
Carl Maria Thuma | V roce 1892 byl obdržel stříbrnou medailí za rytinu Dívčí hlava v čepci. V roce 1898 získal Velkou medaili, nejvyšší vyznamenání Královské bavorská akademie výtvarného umění za dva obrazy na téma „Císař Josef II. za pluhem". Tento obraz se stal velice známým díky četným replikám.[3] Byl vystaven do roku 1925 v Moravské státní galerii. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Maria_Thuma |
Carl Maria Thuma | Thuma vystavil obrazy Kalné odpoledne, U rybníka a Listopad, které vznikly v prvním roce pobytu v Lednici. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Maria_Thuma |
Carl Maria Thuma | V roce 1903 se konala výstava, na které Thuma vystavoval své dva monumentální obrazy, které byly dominantou hlavních výstavních sálů: Narození Krista a Před Podivínem. O úspěch psal i Moravskoslezský deník.[4] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Maria_Thuma |
Carl Maria Thuma | V roce 1904 se účastnil výstavy Moravští umělci současnosti v Olomouci a o rok později v Moravské Ostravě. Po výstavě v Drážďanech v roce 1907 následovala v roce 1908 výstava v Brně. Další výstavy: | https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Maria_Thuma |
Carl Maria Thuma | V roce 1918 obdržel Carl Maria Thuma Řád (Kříž) Františka Josefa[5][6]Smrt Carla Maria Thumy přišla nečekaně a rychle. Po objevení puchýře na spodním rtu nevyhledal lékařskou pomoc. Druhý den byla již situace kritická; třetí den zemřel. Za příčinu úmrtí byla označována tzv. otrava krve, s rozvojem poznání se používá termín sepse. Spouštěčem sepse mohla být autoimunní reakce na některou z používaných barev. V článku Ivany Holáskové „Carl Maria Thuma - malíř moravské krajiny" je otrava krve příčinou nejen skonu Carla Maria Thumy, ale i jeho otce.[7] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Maria_Thuma |
Josef Tichánek | Josef Tichánek (17. února 1873 Příbor[1] – 17. ledna 1950 Příbor) byl český malíř a řezbář[2]. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Tich%C3%A1nek |
Josef Tichánek | Josef Tichánek se narodil 17. února 1873 v Příboře. Jeho rodiči byli soukenický mistr Bartoloměj (narozený 24. srpna 1825 na č.p. 91 – dolní předměstí, bývalá ulice Komenského, pod tzv. Pivovarskou zahradou v Příboře) a matka Cecilie, rozená Holubová (17. listopadu 1831 – 8. března 1915). | https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Tich%C3%A1nek |
Josef Tichánek | Po absolvování základní školy v Příboře jej rodiče poslali do Ostravy, kde se vyučil dekoračním malířem pokojů. Od útlého mladí projevoval o malování nevšední zájem a brzy absolvoval i několik doškolovacích kursů pro zdokonalování techniky malování. V Příboře, kde měl domovské právo, měl i vlastní živnost. Přes letní období se většinou věnoval malování kostelů, chrámů i divadel. Mnohé jeho fresky se v těchto objektech dochovaly doposud. Se svými řemeslníky a učedníky pracoval také ve Vídni, v Salcburku, Brně, Frýdku, Místku, Ivančicích, Turzovce a na mnoha dalších místech. Pracoval jak v cizině, tak v blízkém i vzdálenějším okolí svého rodiště. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Tich%C3%A1nek |
Josef Tichánek | V příborském kostele je dodnes zachována freska Madony nad hlavní lodí. V zimě se věnoval malbám kulis pro divadelní ochotníky a malování obrazů, které většinou prodával a vylepšoval si tak svou finanční situaci. Hlavní jeho tematikou byly zátiší, krajiny – především z Kravařska, se zdejším lašským motivem. Vytvořil také širokou kolekci obrazů s náboženskou tematikou, četné Madony, Ježíše Krista a světců vůbec. Byl také malířem pokojů, písma a dekorační malby. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Tich%C3%A1nek |
Josef Tichánek | Zvláštním odvětvím jeho tvorby bylo vyřezávání a malování dřevěných betlémů. Mnohé z jeho betlémů dodnes vlastní některé rodiny z Příbora i blízkého okolí. Jeden z jeho největších betlémů se nachází ve sbírkách Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Je nazýván „Tichánkův betlém“[3] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Tich%C3%A1nek |
Josef Tichánek | V malířské technice používal nejvíce olejových barev, ale pracoval i s akvarely. Své obrazy maloval na plátně, ale i na lepence či překližce. Ve svém okolí byl uznávaným a váženým malířem. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Tich%C3%A1nek |
Josef Tichánek | 25. srpna 1896 se oženil s Rudolfinou Volnou, dcerou Maxmiliána Volného (pokrevního příbuzného známého topografa Moravy – příborského rodáka Gregora Wolného) a jeho manželky Kristiny, rozené Novákové. S ní měl čtyři děti. První dítě záhy zemřelo, vychoval dceru Marii a syny Františka a Aloise. Po celý život bydlel na ulici Štramberská na č.p. 507, v domě který byl na vnější omítce bohatě vyzdoben jím malovanou bohatou freskou (první dům vlevo před nádražím ČD v Příboře). | https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Tich%C3%A1nek |
Josef Tichánek | Zemřel ve věku 77 let 17. ledna 1950, pochován na novém příborském hřbitově. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Tich%C3%A1nek |
František Tichý | František Tichý (25. března 1896 Smíchov[1] – 7. října 1961 Praha) byl český malíř, ilustrátor, grafik a jevištní výtvarník.[2] Patřil k významným osobnostem české výtvarné avantgardy 20. století. V jeho díle má důležité místo malba a grafika s cirkusovou tematikou, která v sobě nesla hlubší podtext spojený s autorovými úvahami o podstatě umělecké tvorby, smyslu života, osudu člověka a jeho existenci.[3][4] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | František Tichý se narodil v nemajetné rodině bednáře a obchodního příručího Aloise Tichého a Alžběty, roz. Kratochvílové. Měl staršího bratra Václava a nevidomou sestru Antonii. Chodil do německé školy na Smíchově, kde ho učil kreslení Johann Bauch, strýc malíře Jana Baucha.[4][5] Hlavní slovo v rodině měla matka, která si jako posluhovačka přivydělávala praním prádla a roznášením novin.[6] Všimla si Františkovy záliby v kreslení a zavedla ho do učení v litografické firmě Koppe a Belmann na Smíchově.[4][6] Kromě toho navštěvoval večerní kursy kreslení, kde se seznámil se svým doživotním přítelem Janem Bendou. Výuční list získal v roce 1914.[4][5] Během války se živil jako poslíček a vystřídal několik dalších zaměstnání. Jeho bratr Václav přišel při bojích na frontě o obě nohy.[4][5] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | V letech 1917 až 1923 studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Jakuba Obrovského a později u Franze Thieleho a Karla Krattnera.[2][4] Z této doby se datuje jeho dlouholeté přátelství s Josefem Sudkem. V roce 1919 si najal první samostatný ateliér a osamostatnil se.[5] Přivydělával si restaurováním uměleckých děl a v roce 1920 začal spolupracovat jako výtvarník se Švandovým divadlem. Měl rád prostředí českých hospod, kde se setkával s prostými lidmi a občas si vydělával zpěvem a recitací v kabaretech.[6][7] Dalším zdrojem jeho příjmů byla od roku 1922 spolupráce se satirickým časopisem Kopřivy, kam přispíval kresbami karikatur z prostředí cirkusu a býčích zápasů.[4][5] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | Na jaře roku 1923 odešel Tichý z Akademie ještě před řádným ukončením studia. Učil se raději sám podle svých vzorů jako byli Honoré Daumier, Jan Preisler, Bohumil Kubišta nebo Emil Filla.[5][6] V dalších letech se živil jako knižní grafik, ilustrátor, výtvarný redaktor v Melantrichu a navrhoval také plakáty a reklamní tabule. Začal se více věnovat i volné tvorbě: maloval portréty, zátiší a stále častěji volil náměty ze světa cirkusu a hudby.[8] V březnu 1928 byly jeho práce poprvé vystaveny samostatně ve výkladních skříních prodejny Krásná jizba. V letech 1928–1930 působil také jako výtvarný redaktor s časopisech Eva a Trn.[4][5] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | V březnu 1930 odcestoval se svou přítelkyní Marií Hráskou do Francie s cílem pokračovat do Jižní Ameriky, kde mu jeho známý nabídl místo v litografické dílně v Sao Paolu. Při čekání na odjezd, které se protahovalo kvůli politickým nepokojům v Brazílii, strávili několik měsíců v jižní Francii. Tichý zde navrhoval kostýmy pro Pinderův cirkus, podnikal výlety po Provenci a seznámil se s místními býčími zápisy.[8] Rozhodl se, že zůstane ve Francii a bude se věnovat malování. Koncem listopadu se přestěhoval do Paříže. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | Ubytoval se ve čtvrti Plaisance v ulici rue de Vanves. Zdejší skupinu malých domků obývala kolonie umělců, z českých také Bohuslav Martinů a jeho přítel Jan Zrzavý. S Martinů se Tichý stýkal už od poloviny 20. let. Během společného pobytu v Plaisance vzbudil Tichý u Martinů bližší zájem o ruskou literární klasiku.[9] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | První rok v Paříži se Tichý živil tapetováním a malováním bytů. V roce 1932 se oženil s Marií Hráskou a narodil se jim syn František. Pilně se věnoval vlastní malířské tvorbě a s podporou svých přátel, především Josefa Sudka, prezentoval své obrazy v Praze. Začátkem roku 1934 byla v Krásné jizbě v Praze uspořádána Tichého první samostatná výstava, která obsahovala 55 obrazů a kreseb z let 1931–1933.[4][5] Pařížské období bývá považováno za vrchol Tichého malířské tvorby.[7] Vedle technické stránky, v níž se projevil z počátku vliv George Seurata, se proměnila obsahová a tematická podoba jeho díla. Rozšířily se hlavní námětové okruhy a posílil se důraz na symbolický význam obrazu. Příkladem jsou oleje Kouzelník s kartami (1932), Hadí muž (1931), Artista s talíři (1931), Hráči kulečníku (1932), Břichomluvec (1934), Zátiší s červenou rybou (1933), Bílí černoši (1933), Kouzelník (1934). | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | V roce 1935 se s rodinou vrátil do Prahy jako známý a uznávaný malíř. Kromě cirkusových námětů vytvořil několik portrétů Josefa Sudka a objevila se i díla s erotickým nádechem jako Bílá černoška (1936) nebo Siesta (1937). Po roztržce s Uměleckou besedou byl v roce 1936 přijat do Spolku výtvarných umělců Mánes a koncem roku 1937 zde představil na samostatné výstavě 99 kreseb z minulých pěti let. V rámci expozice československého moderního umění se zúčastnil mezinárodní výstavy v Paříži a získal stříbrnou medaili.[4] Pro nakladatelství Družstevní práce upravoval knižní publikace a vytvořil soubor devíti velikonočních pohlednic. Stále více se věnoval grafické tvorbě, v níž se objevil námět commedie dell’arte s postavami Harlekýna a Colombiny. V souvislosti s válečným ohrožením se do jeho díla promítl motiv milosrdného samaritána.[5] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | V roce 1939 se Tichý přestěhoval do ateliéru v Říšské (dnes Bělohorské) ulici, který užíval až do konce života. V letech 1940 a 1941 obdržel podporu České akademie věd a umění na uměleckou činnost. Vytvořil ilustrace k Cervantesovu Donu Quijotovi a řadě dalších knih. Navrhoval plakáty a šperky. V následující letech namaloval několik portrétů a objevil se nový obraz Paganiniho a motiv Capriccia.[10] Uspořádal čtyři výstavy kreseb, ilustrací a grafiky v Praze. Koncem války pobýval v Brně a Kroměříži.[4] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | V letech 1945 až 1951 byl profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde vyučoval kresbě a grafice. V roce 1946 byl zvolen členem České akademie věd a umění.[4] V sezóně 1947–1948 spolupracoval s Národním divadlem, pro které vytvořil jevištní výpravu k Verdiho opeře Aida a Stravinského baletu Petruška.[4][5] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | V roce 1951 byl Tichý z ideologických důvodů donucen odejít z Vysoké školy uměleckoprůmyslové, když již o dva roky dříve byla uzavřena jeho třída.[4] Jeho malířské práce z tohoto období mají silně autobiografický charakter a odráží se v nich jeho bezvýchodné duševní rozpoložení – Břichomluvec (1948), Oběšený Harlekýn (1948) Paganini (1949) Milosrdný Samaritán (1949), Scapino (1951). V letech 1951–1953 spolupracoval s filmovým studiem na výtvarné koncepci pěti filmů, mj. Cirkus bude a Hudba z marsu.![11] V roce 1956 se v Praze konaly dvě jeho autorské výstavy.[4][5] V polovině padesátých let z důvodu počínající nervové choroby pracoval převážně na objednávku a tvořil ilustrace k novinovým povídkám a návrhy knižních obálek. V roce 1957 vytvořil na papíře několik prací – svůj poslední autoportrét (Co čumíš), Chiméry Dona Quijota, Štěstěna a Krasojezdkyně. V dubnu 1958 se František Tichý nervově zhroutil a v průběhu dlouhodobé léčby onemocněl rakovinou. V roce 1960 vzniklo několik závěrečných prací a v Praze se konala poslední samostatná výstava. Obsahovala pouze portréty a nesla název Tváře.[5] Nakladatelství československých výtvarných umělců vydalo Tichého monografii od Františka Dvořáka. Na jaře 1961 byl František Tichý jmenován zasloužilým umělcem (spolu s Josefem Sudkem).[4][7] Zemřel v nemocnici ve věku 65 let a je pochován v Praze na Břevnovském hřbitově. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | Velká posmrtná výstava životního díla Františka Tichého se konala v Praze v Mánesu a v Nové síni v roce 1962. Od té doby bylo uspořádáno téměř 80 výstav, většinou komorního charakteru.[5][12] Galerie hlavního města Prahy uspořádala soubornou výstavu v Domě U Kamenného zvonu na přelomu let 2002–2003 a současně byla vydána monografie Františka Tichého od Tomáše Wintera. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | František Tichý byl výraznou uměleckou individualitou – solitér, který stál mimo všechny umělecké skupiny a proudy. Jeho přínos je v poetickém, velmi lidském a osobitě pojatém díle vytříbené techniky. Jeho hlavním charakteristickým znakem je cit pro ladnost pohybu figury a schopnost citlivého pojetí práce se světlem. Objekty na obrazech vytvořené pevnými liniemi, světlem a stínem doprovázel jemnými barevnými odstíny. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | Používal různé výtvarné formy (uhel, kvaš, suchá jehla, pastel, akvarel, olej). Tichého malířské dílo čítá 196 olejů [4], soupis grafického díla má 307 položek.[5] Přesto, že jeho tematický i výrazový rejstřík je velice bohatý – zátiší, motivy městské krajiny, portréty, stále se vracel v nejrůznějších variantách k postavám ze světa cirkusových a varietních manéží. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | Už v počátcích své tvorby se Tichý inspiroval světem cirkusů a varieté, který viděl jako podobenství tragických poloh lidského života. Zároveň byl pro něho podobenstvím o podstatě umělecké tvorby, kterou chápal jako vrcholný okamžik, za jehož zdánlivou lehkostí a efektem zůstává skryta usilovná práce. [12] Ztotožňoval vlastní umělecký výkon s výkonem artisty v cirkuse. První litografie na toto téma jsou již z počátku dvacátých let (Hrazdařka, 1921). Práce z druhé poloviny dvacátých let (Mávající clowni, 1927) nesou ještě pozůstatky expresivní barevnosti.[3] Dalšími tématy byly portréty a zátiší. Začínal kresbami pro své přátele a příbuzné, které měly blízko ke karikatuře. Hledal svůj osobitý výraz, ale v oblasti malby ještě narážel na technické obtíže. K jeho výtvarným projevům patřily dlouhé tahy štětcem a expresivní výraz (Portrét malíře Bendy 1924, Portrét paní Bendové 1925, Zátiší s lahví a ovocem 1927, Zátiší s dýmkou II 1927). | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | Rozhodující význam pro umělecký vývoj Františka Tichého měl pobyt ve Francii v letech 1930 až 1935. Získal technickou jistotu, změnil se jeho malířský rukopis a barevné cítění. Na počátku dával přednost technice kvaše a akvarelu, což vylehčilo jeho paletu a umožnilo rozpustit obrysy v sestavu barevných bodů.[5] Vliv George Seurata ho vedl k vytváření prostoru obrazu pomocí barevných skvrn a posílení poetického dojmu (Clown v manéži 1931, Artista s talíři 1931). Postupně nalezl svou vlastní techniku spočívající v dokonalém zvládnutí kresby a metodické práci s plochou a obrysem. Pomocí technických prostředků, využitím světla a barev posílil Tichý symboliku svých obrazů a jejich psychologický rozměr (Hadí muž 1931, Kulečník 1933, Kouzelník s kartami – Bílý cylindr 1932). Život ve Francii a kontakt s tamním uměleckým světem přinesl Tichému mnoho nových inspiračních zdrojů, které rozšířily jeho námětové okruhy: býčí zápasy (Corridas de toros 1932), etnické primitivní umění (Bílí černoši 1933), městské scenérie (Kavárna 1933, Podzemní dráha v Paříži 1934, Pařížské střechy 1935). Věnoval se také malbě zátiší, mezi nimiž zvláštní místo zaujímá kvaš Chardinovy brýle (1931). Hlavním tématem zůstávaly postavy z cirkusového prostředí (hlavy klaunů, klaun Grock, kouzelníci) a objevil se motiv břichomluvce jako symbol rozpolcenosti člověka (Břichomluvec 1934). K nejznámějším a nejvýraznějším obrazům Tichého z tohoto období patří rozměrný olej Kouzelník (149×100 cm), který začal tvořit v roce 1934. Po návratu z Paříže chtěl malbu setřít a obraz rozřezat, protože nebyl s prací spokojen. Vymluvil mu to přítel Josef Sudek a obraz si vzal k sobě do bytu. V roce 1944 jej Tichému vrátil a ten na něm v následujících letech znovu pracoval. Nikdy jej však nepovažoval za dokončený, vadil mu zejména nesoulad mezi figurou a pozadím.[4][5] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | Od přelomu let 1937–1938 se důležitou součástí jeho díla stala grafika (litografie, suchá jehla, lept) s tématy z prostředí cirkusu a commedie dell’arte (klauni, polykač mečů, Harlekýn a Colombina), ke kterým se průběžně vracel i v pozdějších letech. Objevily se motivy erotické (Salome, Siesta, Krotitelka hadů, Hrazdařka). Své obavy a pocity z blížícího se válečného konfliktu vyjádřil v dílech s náboženskou tematikou a biblickými motivy (Milosrdný Samaritán, Zvěstování, Kristus na Hoře olivetské, Ukřižování), které rozvíjel až do roku 1949.[13] Od roku 1941 se v jeho tvorbě objevovala postava Paganiniho, kterou zpracoval ve více než třiceti verzích v různých technikách (kresba, grafika, olej).[14] Imaginárním portrétem Paganiniho vyjadřoval Tichý svůj vztah k procesu umělecké tvorby, v němž virtuozita je výsledkem tvrdé práce a osobních zkušeností. Motiv Capriccio patří do uceleného cyklu, který Tichý zpracovával v letech 1944–1947.[10] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | V jeho malbě došlo k formálnímu posunu, spočívajícímu ve zhutnění barevné skvrny a nové ostré funkci linie. Postavy a věci dostaly pevný obrys a plastický tvar. Kolorit obrazů byl většinou tlumený, práce se symbolikou světla a stínu zvyšovala dramatický účinek díla (Hadí muž 1945). V jeho tvorbě se promítalo psychické rozpoložení dané tísnivým dobovým ovzduším. Portréty, zátiší, ale také krajinomalba vyzařovaly pocity smutku a melancholie (Portrét MUDr. Josefa Jandy 1943, Scapino 1942, Portrét paní H. 1944, Zátiší s lebkou 1943, Krajina 1943). Význačnou prací z roku 1944 je olej Sedící Harlekýn s často používaným motivem zastíněných očí.[10] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | V poválečných letech Tichého malířská tvorba sice polevila, ale vzniklo poměrně velké množství grafik a plakátů.[4] Většina grafické produkce byla věnována knižní tvorbě a drobné grafice (frontispisy, viněty, ex libris, novoročenky a pod.).[5] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | Práce z období let 1948–1951 mají silně autobiografický charakter. Znovu se vrátil k tématu smrti a sebeobětování. Toto pro Tichého nepříznivé období, vyvolané společenským klimatem, dokumentují dva obrazy Oběšený Harlekýn I a II z roku 1948, do nichž vložil obraz svého vlastního osudu. Z dalších prací reagujících na depresivní psychický stav, lze uvést obrazy na téma břichomluvců, smutných klaunů nebo grafiku Sen (Andělíčkářka 1949). V jeho práci jsou patrné tendence ke zjednodušení výrazových prostředků a znakovému podání. Během let 1950 až 1955 namaloval Tichý v tomto duchu několik portrétů svých přátel a známých osobností (Václav Chochola 1950, dr. Baroch 1955, Václav Talich 1955). Tichý jako portrétista dokázala dokonale vystihnout tvář i povahu svých modelů. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | Tichého volná tvorba se uzavřela v roce 1957, kdy vytvořil na papíře několik prací – svůj poslední autoportrét (Co čumíš), Chiméry Dona Quijota, Štěstěna a Krasojezdkyně. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | František Tichý vytvořil pro divadlo více než padesát scénických výprav, často včetně kostýmních návrhů.[4] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | Začínal ve Švandově divadle, kde v roce 1921 v roce 1921 připravil výpravu k Moliérově komedii Škola žen. Většího prostoru se mu dostalo po nástupu Julia Lebla do funkce uměleckého vedoucího divadla. Od r. 1924 Tichý vytvořil 22 inscenací, jejichž scénickou podobu lze odvodit pouze z kusých zpráv ( Celibát Jana Fercha, John Gabriel Borkman Henrika Ibsena a další tituly vesměs veseloherního žánru). Jeho práci charakterizovala výrazová úspornost, snaha vytvořit umělecký rámec divadelní hry malířskými prostředky bez ohledu na hloubku scénického prostoru. Návrhy malované temperami sloužily především jako předloha k výrobě dekorací, případně byly využity jako poutače pro veřejnost. Po zániku Švandova divadla se v roce 1929 podílel na přípravě představení v nově založeném Intimním divadle jako výtvarník plakátů a scénograf pro hry Lady Fanny a její služebnictvo a Slečna Mňau.[4] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | Ke scénografii se Tichý vrátil v roce 1940, kdy se podílel na inscenaci Hlávkovy hry Panama, kterou uvedlo Prozatímní divadlo v režii Jiřího Frejky. Pro snížení podhledu použil těžké draperie a systém jednoduchých kulis. Působivé bylo využití Tichého figurální malby cirkusového klauna s tanečnicí, která dotvořila scénický prostor. Do roku 1950 vytvořil František Tichý 9 návrhů na dekorace k představením na různých pražských scénách, několik jich zůstalo nerealizováno.[4] Své nejlepší scénické práce vytvořil v krátkém rozmezí v letech 1945–1949, kdy ho získal k pohostinské spolupráci s Národním divadlem choreograf Saša Machov. Z pěti zadaných inscenací však byly realizovány jen dvě (Verdiho opera Aida ve spolupráci s O. Mrkvičkou a Stravinského balet Petruška).[2] Velké, malířsky pojaté plochy kulisy doplněné stylizovanými přírodními motivy a ve spojení s hudbou vytvářely působivou atmosféru. Pro své výpravy vypracovával vždy celou sérii kostýmních návrhů, z nichž každý by mohl být samostatným dílem. Pro představení Petrušky navrhl i kostýmy, které evokují postavy z cirkusového světa. Otevřel nové cesty scénického výtvarnictví s hlubokou symbolikou ukrytou v samotných scénách i kostýmech. Poslední výpravou Františka Tichého byl cyklus Cikánských romancí F.García Lorcy v divadle D34.[4] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | Za největší přínos Tichého scénografii lze označit schopnost umělce vložit do nefigurativního abstraktního obrazu základní myšlenku hry. Za další umělcův přínos můžeme v tomto uměleckém odvětví považovat jeho jednoduchost, nevýpravnost, minimalistické řešení scény při zachování kompozičního řádu. Jedná se o popření popisnosti, ale zároveň vytvoření iluze imaginárního světa.[10] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | František Tichý ilustroval 263 knih, většinou se jednalo o ilustraci na obálce, vazbě, frontispisu, případně celostránkové ilustrace.[4] Právě v knižní tvorbě uplatnil své vynikající kreslířské kvality. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | Této činnosti se věnoval od roku 1926, kdy vytvořil obálku a tři expresivní kresby tuší pro knihu povídek Antonína Mádla Blahoslavené milování. Od roku 1928 spolupracoval s nakladatelstvím Melantrich, pro které navrhoval knižní obálky, ilustroval díla ruských a francouzských autorů a také knihy pro děti. Významným datem pro jeho knižní tvorbu byl rok 1939, kdy vytvořil čtyři lepty pro bibliofilské vydání Lermontovova Démona. Cyklus byl pokládán za jeden z vrcholů Tichého grafické práce. Během válečných let se Tichý zařadil mezi nejvyhledávanější české ilustrátory. V této době ilustroval Arbesovo Romaneto, Cervantesovy Příběhy Dona Quijota, Bassův Cirkus Humberto a Robinsona Crusoe od Daniela Defoe. Po velkém úspěchu Cirkusu Humberto mu byly svěřeny ilustrace pro další knihy s náměty cirkusu, potulných komediantů a herců: Jiří Valja Rodina komediantů, Ivan Olbracht Bratr Žak, Eduard Bass Lidé z maringotek, Tristan Rémy Jan Kašpar Debureau nebo František Rachlík Komedie plná lásky. Na obálkách převažovaly plošné kresby s dominantní postavou muže. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
František Tichý | V poválečných letech došlo v Tichého obálkové tvorbě ke změně: postavy zmizely a kresby jsou sestaveny z geometrických tvarů, jak je patrné např. na obálce knihy Emila Filly O výtvarném umění z roku 1948. Směřoval ke zjednodušení a zdůrazňoval úlohu písma, které na některých obálkách kresbu zcela vytlačilo (TGM: Ideály humanitní 1948, Josef Sudek: Fotografie 1956). V padesátých letech Tichý z existenčních důvodů nakreslil velké množství ilustrací, mezi nimiž vynikají Londonův Martin Eden (1956) nebo Kuprinův Souboj (1957). Vracel se ke svým oblíbeným autorům, jako byl např. Robert Luis Stevenson. Bibliofilské vydání knihy E. A. Poea Havran s ilustračním doprovodem Františka Tichého vyšlo až dva roky po jeho smrti. Jeho poslední nedokončenou prací byly kresby ke Gogolovým Mrtvým duším. Román s obálkovou kresbou, frontispisem a dvěma barevnými celostránkovými kresbami vydalo nakladatelství Odeon v roce 1968. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tich%C3%BD |
Jiří Tichý (malíř) | Jiří Tichý (10. září 1924 České Velenice – 24. března 2013 České Budějovice)[1] byl český textilní výtvarník, grafik, malíř, pedagog a teoretik umění. Jeho umělecká díla jsou instalována v Českých Budějovicích. První monumentální tapiserie Růže života a smrti, utkaná podle autorova návrhu (1959–1960) v gobelínových dílnách v Jindřichově Hradci, byla umístěna v budově banky v Lannově ulici v Českých Budějovicích. Pro Dům kultury Metropol v Českých Budějovicích vznikla, podle jeho návrhu a ve spolupráci s architektem, divadelní opona, která byla vyrobena v gobelínové dílně ve Valašském Meziříčí. Jeho poslední monumentální prostorová tapiserie Věčný proud byla umístěna do obřadní síně v Jablůnce nad Bečvou u Valašského Meziříčí. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Tich%C3%BD_(mal%C3%AD%C5%99) |
Jiří Tichý (malíř) | Jiří Tichý se narodil v rodině učitele v Českých Velenicích 10. září 1924.[2] Zde také prožil dětství a po přestěhování do Pardubic, kam byl jeho otec přeložen, dokončil v letech 1929 až 1938 obecní školu a vystudoval nižší reálné gymnázium. Vyšší gymnázium začal studovat ve francouzské třídě v Praze-Vršovicích a ukončil na gymnáziu v Praze-Michli, kam se rodina přestěhovala. Během studií ovlivnil jeho zájem o výtvarné umění profesor Vladimír Sychra, člen spolku Mánes. Ještě před maturitou složil přijímací zkoušky na UMPRUM, kde začal studovat po ukončení druhé světové války. Během nacistické okupace byl totálně nasazen v továrně Michelin v Praze-Záběhlicích.[3] Studium na UMPRUM zahájil v roce 1945 ve třídě Emila Filly, se kterou byl i měsíc v Paříži na odborné stáži. Po návratu se rozhodl v roce 1947 pro textilní výtvarnictví a přestoupil do třídy profesora Antonína Kybala.[4] Po ukončení vysokoškolských studií absolvoval část povinné vojenské služby v pražském Ústředním domě armády, kde se seznámil se svojí budoucí ženou herečkou Hanou Bauerovou. Ta dostala umístěnku do divadla v Českých Budějovicích a tam se společně v roce 1952 přestěhovali.[3] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Tich%C3%BD_(mal%C3%AD%C5%99) |
Jiří Tichý (malíř) | Začal pracovat jako redaktor v závodním časopise zaměstnanců stavby Lipenské přehrady a elektrárny, kde se seznámil s litografií a zdokonalil v dalších grafických technikách.[3] Od roku 1959 se podílel na grafických úpravách a obálkách publikací krajského nakladatelství Růže v Českých Budějovicích[5] a programů a katalogů pro Jihočeské divadlo a Jihočeské muzeum. Přátele obdarovával vlastnoručně vyzdobenými svazečky svých veršů.[6] Byl autorem řady článků o teorii umění. Začal se věnovat tvorbě tapisérií, Art Protisů, koláží, seriografií a filcovým intarziím.[7] Spolupracoval s architekty Bohumilem Böhmem na vitrážích v městských lázních a Jaroslavem Fidrou na grafickém členění dlažby hlavního sálu Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou. Byl autorem řady plakátů, exlibris a volné grafiky. Českou textilní tvorbu několikrát prezentoval na Biennale v Lausanne. Jeho tvorba je uložena v depozitáři Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou. Některá díla vlastní Umělecko-průmyslové muzeum Praha. Řada jeho obrazů, tapisérií, Art Protisů je v soukromých sbírkách. Úspěšně se prezentoval i v zahraničí. V roce 1968 v galerii BAT v Hamburku, v roce 1980 ve Wilhelm-Hack-Museum v Ludwigshafenu. Výstava cyklu velkých tapiserií tvůrčího období 1966-1974 byla instalována v roce 1991 v Museum Ludwig v Kolíně nad Rýnem. Poslední výstavu uspořádalo umělci Muzeum Wilhelma Lehmbrucka v Duisburku. Kurátorem byl ředitel muzea a přítel Jiřího Tichého profesor Christoph Brockhaus.[8] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Tich%C3%BD_(mal%C3%AD%C5%99) |
Jiří Tichý (malíř) | V roce 1962 byl spoluzakladatelem skupiny jihočeských výtvarníků Kolektiv. Byl aktivním členem Klubu přátel výtvarného umění a členem a načas i předsedou Klubu přátel Českých Budějovic,[9] byl v evidenci Českého fondu výtvarných umělců. Byl členem Galerie La Femme.[10]Jeho díla byla součástí desítek kolektivních výstav českých umělců. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Tich%C3%BD_(mal%C3%AD%C5%99) |
Miroslav Tichý | Miroslav Tichý (20. listopadu 1926 Nětčice – 12. dubna 2011 Veselí nad Moravou [1]) byl český a moravský amatérský fotograf a malíř. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Narodil se 20. listopadu 1926 v moravských Nětčicích (dnešní součást města Kyjov), zemřel 12. dubna 2011 v léčebně dlouhodobě nemocných ve Veselí nad Moravou. Od roku 1930 s malými přestávkami žil v Kyjově, kde vystudoval gymnázium. Po válce, v letech 1945–1948, studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Jána Želibského. Z toho v letech 1945–1946 absolvoval přípravný ročník, následující dva roky pak už regulérní studium ve zmíněném ateliéru. V něm byl uznáván jako dobrý kreslíř a mezi spolužáky byl oblíben především pro svůj humor. V létě 1948 odešel ze studií, zřejmě z osobních a politických důvodů. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | V padesátých letech se obracel k avantgardě, impresionismu a kubismu. Ke svým vzorům počítá především Picassa, Matisse a Cézanna. V druhé polovině 50. let přestal malovat. Naposledy vystavoval na skupinové výstavě „Umění mladých umělců Československa“ v Brně. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | V šedesátých letech došlo k jeho definitivní rezignaci na aktuální společenské a kulturní dění. V této době vznikají pouze kresby, jejichž tématem je převážně žena. Zachovalo se jich několik set. V tomto období vytvořil také 100 až 200 kusů olejomaleb. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Jeho kresby se během 20 let tvůrčí činnosti postupně zjednodušovaly a rozvíjelo se v nich soustředění na detail. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | V 70. a 80. letech došlo k výraznému útlumu tvorby kreseb (výjimkou je krátké období, ve kterém vytvářel grafiky). | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Přechod k fotografii byl urychlen v 70. letech, když byl nucen opustit ateliér nacházející se ve znárodněném domě jeho rodiny, neboť ten měl napříště sloužit potřebám výrobního družstva. Tichý doplňuje: „Obrazy už byly namalovaný, kresby nakreslený. Tak co jsem měl dělat? Hledal jsem nové prostředky. Pomocí fotografování jsem spatřil všechno nově, byl to nový svět.“ | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Fotografií se zabýval od konce 60. let. Aparáty i zvětšovací přístroje si konstruoval sám z vyřazeného vybavení, plechovek, pivních zátek, brýlových skel a dalších materiálů. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Objektem focení byly téměř výhradně ženy, které zachycoval na kyjovských ulicích a koupališti. Kromě tohoto převažujícího motivu zachycoval oblíbená místa v Kyjově a domácí zátiší. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Fotografii se věnoval až do počátku 90. let, kdy s tvorbou definitivně přestal. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Sám k tomu říkal: „Já jsem měl normu: tolik a tolik udělám snímků za den, tolik a tolik udělám snímků za pět roků, a když jsem to udělal, tak jsem s tím skončil.“ | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Kupoval 60 mm filmy a aby ušetřil, stříhal je na dva pruhy. Aparáty byly (až na jeho první, který zdědil po svém otci) zásadně vlastní výroby. Vyráběl si je pro potěchu, protože ho to bavilo, nikoliv z nedostatku financí. Své fotografie (i s odstupem mnoha let) někdy „vylepšoval“ tužkou (zvýraznění kontur). | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Pracoval jako voyeur – fotografie pořizoval fotoaparátem většinou schovaným pod svetrem. Ve vhodném okamžiku aparát odkryl a stiskl spoušť, aniž by se díval hledáčkem. Říká, že tímto způsobem „trefí i vlaštovku v letu.“ | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Charakteristické rysy jeho fotografií: vše je přesvětleno nebo podsvětleno, nedoostřeno, negativy poškrábané. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Přišel do povědomí mimo Kyjov (kde byl vnímán jako podivín a šmírák a kde mnozí myslí, že fotografování je pouze zástěrkou pro jeho voyeurství) teprve na konci 90. let zásluhou Romana Buxbauma, který vlastní některé jeho fotografie. A převážně z nich vzniklo několik výstav, se kterými pan Tichý nesouhlasil a nikdy nedal k výstavám svolení. Buxbauma neměl rád, tento ho nesměl navštěvovat a posledních pět let života s ním nebyl v kontaktu. Pan Tichý tvrdil, že Buxbaum není lékař, jen se za něho vydává, a také ručně vyrobené fotoaparáty mu nikdy nepůjčil. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | První samostatná výstava se uskutečnila v roce 2004 na Bienále v Seville. V roce 2005 následovala velká retrospektiva ve výstavní síni Kunsthaus v Curychu. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | V roce 2006 pak vznikla v Domě umění města Brna jeho první výstava v České republice, kde mu vzdal hold i známý britský skladatel Michael Nyman, který na výstavu osobně přijel a uskutečnil zde jeden ze svých koncertů. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Na prestižním festivalu fotografie v Arles v roce 2005 získal cenu objev roku. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Jeho fotografie se v současné době prodávají až za 10 000 eur (kolem 250 000 korun). Jemu samotnému byly fotografie i peníze, co se kolem nich točily, lhostejné[zdroj?]. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Odmítal se podrobovat všem vnějším tlakům a konvencím. Vlasy si nestříhal, nemyl se, oděv nosil pouze jeden. Když se roztrhl nebo prodřel, zalátal ho provázkem nebo drátem. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Ve svém odmítání okolního světa byl důsledný. Nevystavoval své malby (vyjma několika raných výstav v padesátých letech) a později ani fotografie. Choval se k nim s náležitým odstupem – fotky a malby se porůznu povalovaly v jeho domku, prášilo se na ně, bylo po nich šlapáno, svačil na nich. Spousta jich byla potrhaných a okousaných od myší či politých kávou. Na jeho obrazech se nacházela silná vrstva prachu, jejíž odstranění je bez restaurátorských postupu zřejmě nemožné. On sám si s tím poradil po svém. Když chtěl některý „neviditelný“ obraz někomu ukázat, přetřel jej vlhkým hadříkem, „čímž se stal průsvitným.“ | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Pro své podivínství byl v době temného stalinismu 50. let i později terčem represí státních složek. Sám k tomu říkal: „Já jsem celý život za komunistů dbal na to, abych byl co nejmíň zavřený, a přesto jsem byl osm roků zavřený. Toto není pravda, byl pouze ve vazbě , a to 6 měsíců, vše je v archívu VS Pankrác. K tomu pan Tichý dodává: to bylo tak, já jsem dostal odsouzení na dvanáct měsíců a matka dostala strach, že když mě dají do výkonu trestu, že mě tam ti gauneři zabijou. Pak se domluvila s advokátem, aby mě z tama dostal. Tož, co udělal advokát? Advokát mě nechal vyšetřit od psychiatrů.“ | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | V období kolem jeho odchodu ze studií došlo ke změnám jeho psychiky, pobýval delší dobu v psychiatrické léčebně v Opavě u strýce již zmiňovaného R. Buxbauma. Jak to tedy bylo s jeho psychikou? On sám o tom říkal: „Blázni jsou ti, kterých je míň.“ | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Lze jej označit za stoika, skeptika, asketu, soliptika, či nihilistu se smyslem pro humor. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Jeho svébytný smysl pro humor ilustruje příhoda z doby, kdy se ho státní orgány v 70. letech pokoušely dostat do kriminálu. Během jednoho soudního přelíčení se ve zprávě uvádělo, že v jeho oděvu byly „s jistotou nalezeny dvě vši a kuchyňský šváb.“ Na soudcův dotaz, co může říci k tomuto obvinění, odpověděl: „Povolejte je jako svědky!“ | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Takto přesně to nebylo, příhodu znám přímo od pana Tichého. Jeho pověstný kabát doporučili vyčistit, vyprat nebo spálit, a to proto, že v něm byl nalezen šváb a blecha. Pan Tichý požádal, že by je chtěl vidět jako předmět doličný a soudce na to odvětil:„ To jste ještě neviděl švába a blechu?“ | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Při vyprávění se tomu pan Tichý velmi smál způsobem sobě vlastním. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Pan Tichý byl proti autoritám jako takovým. Po roce 1989 mu bylo naznačeno, že doba se změnila, tudíž by měl změnit svůj vzhled. Na to odpověděl, že doba se sice změnila, ale lidi zůstali stejní. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Jedni odborníci jeho dílo označují za úžasný objev a originální dílo. Druzí hovoří o dokonale zvládnuté kurátorské manipulaci, která se opírá o jeho osobní (mediálně velmi dobře prodejný) a Buxbaumem změněný životní příběh. Buxbaum věděl, co v zemích na západ od našich hranic nejvíc zapůsobí, bojovník proti totalitě, vláčený po věznicích a psychiatrických léčebnách. To však není případ Miroslava Tichého. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | V Praze v roce 2006 proběhla největší výstava české fotografie dvacátého století. Proč nebyl na výstavě zastoupen Miroslav Tichý, fotograf, který byl představen nedávno před tím se slávou v Arles jako význačný objev? Na tuto otázku v rozhovoru pro portál photorevue.com odpověděl prof. Vladimír Birgus, jeden z autorů výstavy a historik fotografie: „Jsem trochu na rozpacích, i v Arles jsem slyšel názory, že je to příklad dokonale zvládnuté kurátorské manipulace, která význam amatérského autora z Kyjova, fotografujícího primitivními aparáty dívky na koupališti nebo při nakupování, přeceňuje. Druzí jej obdivují jako spontánní, úžasný objev. Pomáhal v tom i Harald Szeemann, jeden z nejvýznamnějších světových kurátorů umění, vystavoval ho v Seville. Samozřejmě známe obrovské objevy, kvůli kterým se musela přepisovat historie fotografie. Když se v šedesátých letech minulého století objevil Jacques Henri Lartigue, musel se pozměnit začátek živé fotografie: nejprogresivnější autor začátku dvacátého století už nebyl Atget. Nejsem si ale jist, jestli je případ rozostřených nevyretušovaných snímků od Miroslava Tichého ten, kvůli němuž se bude měnit historie české fotografie.“ | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |
Miroslav Tichý | Pavel Vančát v monografii Miroslav Tichý (vydal Torst) píše, že v případě jeho fotografií „můžeme mluvit o návratu nejen před modernu, ale i před samotné zakladatele fotografie; o příbuznosti s piktorialismem či dokonce s jeskynními malbami. Nic z toho však plně nevystihuje radikální autonomii a izolovanost jeho artefaktů od projektu ‚fotografie‘ jako moderního sociálního i uměleckého fenoménu, od oné fotografie, do níž jsme všichni zrozeni.“ | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tich%C3%BD |