Datasets:

chromanna

/

hasek_dataset

like 0

Rybář Gulaj

„My hous is my castle,“[1] říká hrdě Angličan, ale ještě s větší hrdostí říkal rybář Gulaj: „Má chalupa jest moje ves.“ Měl tu hrdost v krvi. Dle jeho tvrzení obíhala v jeho těle krev šlechtická. To mu však nikterak nevadilo, že lovil klidně ve Visle ryby a mluvil pohrdlivě o vyšších pánech. Jakožto člověk původu šlechtického požíval neobmezené úcty v dědině Sopolnicích, která byla vzdálena od jeho proslavené chalupy asi deset minut. A byla to chalupa, které nebylo rovno v celém oswęčimském kraji. Představte si prostor omezený několika kusy dřev, vrstvou bláta a hlíny, a tato směsice že má tvar velké psí boudy. Toť místo, kde obýval onen znamenitý muž. A byl tak znamenitý, že si ho zvolili v Sopolnicích za rychtáře, ačkoli bydlel za vesnicí. Krom jeho šlechtického rodu získala mu tuto hodnost i výtečná jeho znalost v pečení ryb, dále jeho znalost v léčení dobytka, jeho moudrost, které se divil sám obecní strážník a zvoník Mašov, který viděl hezký kus světa, byv kdysi v Krakově zavřen po dva roky na pevnosti, a konečně jeho paedagogické reformy, záležející v tom, že vyplácel březovými pruty jednotlivé neposedy z vesnické mládeže, kteří byli od pana „najucytelea“ doporučeni jeho zvláštní pozornosti. Starý učitel říkal o něm, že jest Gulaj jeho „lewa ręka“, neboť byl levičák. Ruka se mu chudákovi třásla a nemohl dobře švihati pruty, proto jmenoval hlavní neposedy, aby přišli v neděli ke Gulajovi. A ku podivu, ani jeden nescházel a přicházeli i ti, kteři nic nevyvedli, aby přijali od rybáře Gulaje nějakou tu ránu. Vždyť pak se měli velmi dobře. Rybář Gulaj usadil je do měkké trávy na břeh tiché Visly a poučoval, jak se mají chytat ševčíci, bělice, jak kapr, štika a pak s nimi na ukázku chytal ryby, pekl obalené v hlíně, s vonnými travinami na rožni nad ohněm, kam přikládali březové dřiví, uzmuté v panském lese na protějším břehu. Od řeky šel příjemný chládek a zapadající slunce zlatilo svými paprsky spokojené tváře společnosti, která si pochutnávala na upečených rybách. Pěkný byl rozhled po Visle a okolí. Tiše ševelil březový háj a namodralá voda řeky mizela mezi nízkými podrosty lesních stromů z jedné strany, a houštím rákosin z druhé. Shromažďovalo se tu též starší obyvatelstvo z vesnice, sešlo se „na rozmówky“ se svým rychtářem. Byly to krásné večery. Pěly se písně, tančilo se, a kolem chodil Mašov s ohromným džbánem, naplněným obyčejně jerzabinkou. Rybář Gulaj seděl na prahu své chatrče, kýval hlavou a stále říkal, dýmaje z ohromné hliněnky, „Moje chalupa jest moje ves.“ Nebyl ženat, mohl se tedy spokojeně dívat, jak se někdy párek manželů zle pohádal při takové večerní zábavě a jak se často sypalo kamení. Když pak se mu zdálo, že již dlouho trvá rvačka, zakročil mocí svého rychtářského úřadu, totiž šel některého sedláka ochladit ve Visle. Byl též filosofem. Stalo-li se někde něco, říkal: Co se stalo, stalo se. „Kaza mne chtěl zabít,“ stěžoval si mu jeden sedlák. „A zabil tě?“ optal se ho Gulaj. „Ne!“ „Tak vidíš, ještě ti nic neudělal,“ konejšil ho rychtář. Uspokojený sedlák odcházel. Některé jeho zásady došly v obci úplného schválení. Jednou z jeho zásad bylo: „Pán Bůh stvořil přírodu, má tedy jedině on právo nad ní rozhodovat, jinému do toho nic není. Každý si odpoví ze svých skutků jedině Pánu Bohu. Tuto svcu náboženskou filosofii prováděl prakticky, když pytlačil v panském lese. A poněvadž autorita jest vůdkyní lidu, následovaly celé Sopolnice jeho příkladu a Sopolničtí požívali pověsti jako nejprohnanější pytláci na panství knížete Zagorského. Panští myslivci dávali bedlivý pozor, aby někdy přistihli některého počestného občana při lesním pychu, ale Sopolničtí mají prý hadí těla. Uklouzli vždy. Šli někdy za Gulajovou stopou, ale když myslili, že již ho mají, ztratil se jim z očí; a když přišli k řece, uviděli Gulaje, sedícího klidně na kmenu staré olše, jak chytá sítí ryby a kouři ze své hliněnky. Zlomyslně kynul jim rukou a křičel do lesa: „Bądž panie zdrów.“[2] Jednou však se stalo, že Wolačův synek zastřelil v lese srnu a klidně se s ní ubíral ke Golajově chalupě, kde jako obyčejně ji chtěl uschovat. Před samou chalupou vynořili se z rákosin tři panští hajní. Bylo zle. Tenkrát se vrátil Wolačův synek domů, podivně proměněn, že ho nejen vesničtí obyvatelé nepoznali, nýbrž ani vlastní rodičové. Jedno ucho měl pryč a druhé natržené, opasek mu scházel a na pravou nohu kulhal. Za nedlouho věděla celá vesnice, že Wolačův synek byl panskými čerty dopaden. Po zohaveném vzkázali dokonce, bude-li napříště někdo chycen, že se mu stane ještě hůře. Ale na tom nebylo dosti. Objevil se u rychtáře Gulaje četník, který prohlásil, že jestli by napříště dopustil se lesního pychu, bude bez milosti odveden do Oświęzima k soudu. Zjev četníka vzbudil neobyčejnou sensaci u veškerého obyvatelstva, které vídávalo četníky jedině, když přišlo někdy do nejbližšiho města na trh. Nastaly smutné doby… Nezněly zpěvy u řeky za večerního ticha, uhasl oheň, nepekly se ryby a nekoloval veselou společností džbán, naplněný vodkou. Tehda poprvé neříkal Gulaj, co se stalo, stalo se, chodil s hlavou skloněnou a zanedbával výchovu mládeže. Celá ves dívala se na něj s otázkou, jak odpomůže těmto zlým časům? Rychtář přemýšlel o tom, jak by se postaral chytrým způsobem o navráceni starých časů. Sedával u řeky a sedláci se chodili dívat, jak jejich rychtář přemýšlí. Konečně si vymyslil plán. Svolal jednoho večera všechno obyvatelstvo před svou chalupu. Byl šedý, nevlídný den, jakoby odpovídal smutnému duševnímu stavu Sopolnických. „Svolal jsem vás,“ ujal se slova Gulaj, „abych vám řekl, jak nám bude možno opět lovit v panských lesích. Přijde sem v těchto dnech na honbu kníže pán, my si ho musíme nějak zavázat k vděčnosti. Mám tento úmysl. Až bude kníže pán na honbě, musí se dát někdo z nás postřelit. Tamhle Mašov by se k tomu výborně hodil, je chlapčisko tlusté a nosí silný kontuš. Já to myslím takhle. Řeknu velkomožnému pánu, že vím, kde jest nejvíc zajíců a povedu ho směrem k rákosinám. Tam bude ukryt Mašov, který si vezme tři kontuše na sebe a dvojí koženky. Já vykřiknu: Tamhle je zajíc! Velkomožný pán špatně vidí, vystřelí broky… Jakmile bude tedy Mašov trochu postřelen, dá se do křiku. Kníže pán se lekne, já mu přednesu naši prosbu, aby dovolil nám střílet v jeho lesích a budeme mít vyhráno.“ Tento řečnický výkon byl přijat s nadšením, jenom Mašov se divně šklebil. Neříkal však nic, nechtěje býti před celou vesnicí považován za zbabělce. On, vysloužilý voják, který byl dvé léto zavřen v krakovské pevnosti, nemohl přece prohlásit, že se bojí několika zaječích broků. Když se obyvatelstvo Sopolnic rozcházelo do svých chalup, šeptali si sousedé mezi sebou, jakého to mají chytrého rychtáře. Konečně jednoho dne slavnostní zvuky trouby, kterou jindy svolával obecní pastýř ráno stáda, oznamovaly Sopolnicím, že Jeho Jasnost, kníže pán Zágorski zavítal do zdejší krajiny, aby střílel zajíce a vepře v polích, umazaná děcka na mezích a husy na pastviskách. Střelcem kníže pán nikdy nebyl. Podle starého zvyku dělali Sopolničtí při této příležitosti náhončí, tlukouce do plechových hrnců tak důkladně, až v Požiti, hodinu vzdáleném od Sopolnic, vybíhali ven za humna, dívali se směrem, odkud ozýval se hluk a pochvalovali se: „To jsou manévry!“ Kníže pán s pravou aristokratickou vážností kráčel pomalu ku předu, rozdávaje na všechny strany pohlavky klukům, kteří ho neustále očumovali a tahali za kabát, chtějíce ho na sebe upozornit. Když přišel k chalupě Gulajově, vystoupil tento z temnoty a uctivě ho pozdravil. „Velkomožný pane, mám pro tebe zajíce, kusy jako malá telata,“ pravil důvěrně. „Tamhle v rákosinách.“ Knížeti se zajiskřily oči. Šli. Hodinu před tím vyšel Mašov z krčmy Methusaléma Báthana, kdež se byl posilňoval na útraty obce a trochu nejistým krokem, kráčel těžce, maje na sobě tři kontuše, dvoje koženky, přes krk dva šátky, na hlavě též dva, do rákosin, kdež se na udaném místě ukryl. Ležel na břiše, hlavu maje pečlivě zarytou do trávy. Neustále si v duchu dodával odvahy, že byl vojákem, dvě léta na pevnosti a že pár zaječích broků mu tak dalece neuškodí. Získá si několik broků, ale i vděčnost obce… Unaven pitím a přemýšlením, usnul. Nespal však dlouho. Najednou pocítil bodnutí, za ním druhé, třetí, a již ho to po celém těle bodalo a pálilo. Ke svému úžasu shledal, že jsou to mravenci. Trpělivě snášel nějakou chvíli jejich řádění. Vyskočit nemohu, což kdyby byl kníže na blízku, pomyslil si a dále ležel tiše na břiše. Náhle uslyšel za sebou známý hlas Gulajův: „Velkomožný pane, zde mají doupata. Tiše. Tam je veliký zajíc, rač vystřelit.“ Kníže pán, který dosud nikdy žádného zajíce nezastřelil, odpověděl: „Počkej chvíli, jestli se bude hýbat.“ Tato chvíle zdála se ležícímu Mašovi věčností. Mravenci zdvojnásobili své útoky a jeden mu dokonce vlezl do ucha. To bylo přes příliš. Když neslyšel ani cvaknutí kohoutku, nevěda, co činí, zakřičel do země: „Velkomožný pane, tady jsem, pro Krista Pána střel, sice mne sežerou… Tady jsou mravenci…“ Kníže dodnes vypravuje o tomto, pro něho záhadném výroku Mašova a ještě dnes se diví, proč tehdy Rybář Gulaj vrhl se na muže, ležícího na zemi, který slova ta pronesl. Jisto je, jako voda Visly uplynulá nikdy se nevrátí, tak prchla naděje na volné honění v panských lesích navždy z mysli rybáře Gulaje.

https://cs.wikisource.org/wiki/Ryb%C3%A1%C5%99_Gulaj

Sportovní fejeton

Jak vám radostně srdce buší, když čtete: „Malý národ náš zažil v právě minulých dnech okamžiky radostného očekávání, rozechvění a pocity zvláštní pýchy.“ A dál sledujete řádky se srdcem rozechvělým, že génius Slovanstva nedal dotrpěti národu, čtete o době Husově a Komenského, o kulturním rozpětí národa. A jedná se o slavnostní vystoupení skotských žonglérů. „Z dějin čerpali jsme posilu, vůli a hrdost, která po dvou stoletích probudila náš dobrý lid k novému, krásnějšímu životu.“ A právě proto na radnici několika potulným profesionálům chystají ovace. „Pravda, pro kterou dovedli nejlepší synové naši obětovati krev a statky, vydala květy nejkrásnější.“ Po Dobrovském, Šafaříkovi, Jungmannovi a celé řadě našich buditelů přichází Slávie a dává tři góly placeným umělcům Aberdeen, kteří potomkům národa, jenž po staletí pociťoval surovou pěst uzurpátorů, dají jen dva góly. V ryze českých krajinách roztahuje se germanizování drah, a octnete-li se za Turnovem, nevydá vám pokladník stanice za živého boha lístek, když oň česky požádáte; v uzavřeném území dějí se největší skandály s českým školstvím - ale tu přijede Aberdeen a Slávie ho poráží 3:2. Jaká náplast na naše kulturní rány! Městská rada placeným zápasníkům propůjčí povozy, vozí je v kočárech, hostí je, uspořádá se banket a styky anglicko-české jsou hotovy. Až k nám přijede polykač mečů z ostrova Kuby, bude se mluvit o stycích česko-kubánských. Polykače mečů opět povezou na radnici, tam dostane album s pohledy na Prahu, uspořádá se na jeho počest banket, v kočáru pojede s náměstkem starosty na Hradčany a všude bude se cítit jako doma. Nikdo se ho neoptá, co je vlastně zač, nám úplně stačí, že je z Kuby a že umí dobře polykat meče. Při té příležitosti ovšem naše listy budou psát o bojích Kubánců za neodvislost, a že je málo oborů, v nichž bychom i my nevynikli. Aberdeenským žonglérům ukazujeme tedy památky na radnici. Druhý den nato píší podezřele naše listy, že i mezi Aberdeenskými jsou lidé inteligentní, poněvadž jsou mezi nimi tři bývalí universitní studenti. Na radnici uvítali jsme oficielně 11 aberdeenských zápasníků, kterým je naprosto lhostejno, zda driblují míč v Praze nebo v Pešti, či ve Vídni, či v Bruselu, a kteří stejně jako ostatní béřou své diety, svou mzdu, vyplácenou ředitelstvím akciové společnosti Aberdeen za direktorství Williama Jaffreye, Jamesa Philippa a zubního lékaře Josefa Ellise Milnea. Tito pánové béřou ročně statisíce korun příjmů a dobře platí svým zřízencům. Jako když nějaký hrabě má své žokeje, kteří mu vyhrávají ceny. My tedy na radnici vítáme oficielně v černých fracích zřízence akciové společnosti Aberdeen. Plýtváme přitom lichotnými výrazy. Náměstek starosty mluví o hrdých synech skotských hor, kteří nechápou, proč asi, když neumějí nic jiného než podávat si míč hlavou, kopat do míče razantními údery, podávat si pružnou kouli, vrážet do hráčů, - proč jim, když umí jen tohle, ukazují nějaký obraz v radnici, mluví o kostnickém koncilu, o popravení českých pánů, o probuzení českého národa. Pak slyší slovo „Havlíček“ a musí se optati, jmenují-li jim stále Havlíčka: „What goals?“ „Kolik dal gólů za svého života?“ A jedna otázka za druhou se řine: „Kdy hrál Havlíček posledně za Slávii?“ „Znal stopnout míč?“ A zase dál slyší mluviti o Husovi, který následoval jejich Viklefa, nato je tíž lidé, kteří mluví tak nadšeně o Husovi, vozí při svatojanském ohňostroji na loďkách. „Toto jest na památku Jana z Nepomuku!“ „What goals?“ „Kolik gólů?“ A zase je vezou na večírek a zpívají jim Hradecké panenky, českou hymnu. Oni jim zase zazpívají skotskou píseň o krásné markytánce, která svým obsahem nejde o nic pozadu za písní Když jsme táhli k Jaroměři. Obsahu se nerozumí a velké nadšení. Odjíždí domů 11 řemeslných žonglérů z Aberdeen. Jednou prohráli, jednou vyhráli. Hráli hlavou, driblovali, skórovali, podávali si. Kromě mzdy a diet vezou si v kufru ještě nějaké medaile, které jim na radnici rozdali. Mají popletenou hlavu ze všeho, co viděli, a nejvíce je mrzí, že se nedozvěděli, kolik dal Mr Charles Havlíček gólů a v kterém družstvu hrál. My pak v denních listech provázíme 11 řemeslných žonglérů těmito řádky: „Pryč jsou léta tiché odevzdanosti, toužíme, abychom silni stanuli vedle silných a znemožnili do budoucna porobení nejpotupnější. Vezměme si příklad z hrdých synů skotských hor, kteří nejlepší své síly věnují službám své drahé vlasti!“ Ano, za dvě libry šterlinků denně, což se rovná 48 korunám… Maria Stuart, what goals? Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

https://cs.wikisource.org/wiki/Sportovn%C3%AD_fejeton

Stará vojna

Došlo také na Martina Kruliše. Odebral se i on k poslednímu a nevyhnutelnému „assentu“, jak v přirozeném svém humoru nazýval ukončení pouti vezdejším životem, aby rozmnožil stále vzrůstající armádu nebeskou. Byl Martin tak zvaná „stará vojna“, který prodělal celou periodu bojů pod zbožňovaným otcem Radeckým a jedním z těch, kteří uninkuvše štastně smrti, za povinnost si uložili, aby slávu stařičkého maršálka i udatné armády v ústním podání přenášeli s pokolení na pokolení. „Obšit“, sešlý vojenský „mundúr“ a „metál“ prsa jeho zdobící byly celým jeho jměním, s nímž se po mnoha letech vrátil do rodné obce své. A přišel jako na zavolanou. V tu právě dobu uprázdněno bylo místo obecního strážníka a spolu polního hlídače, a Martin uznán byv výborem obecního blaha jednohlasně za nejzpůsobilejšího kandidáta, dosazen byl na tento vynikající úřad. Po celé téměř čtvrtstoletí zastával úřad naň vznesený s uznáníhodnou horlivostí, nehledě na různé ty poklesky, při nichž ovšem sama patronka jeho úřadu, spravedlnost, ne jedno, ale obě oči často musila zamhouřiti. Jaký ale také div? Bylť Martin jenom obyčejným smrtelníkem, a jako takový nádoba křehká, slabostem podléhající. Jednou ze slabostí těch bylo, že si rád „zavdal“, slabost to nikoliv dědičná, ale z vojny přinesená. Tam zvykl si Martin vypíti každého dne na lačný žaludek „čtvrťák“ zamilovaného svého nápoje a zvyku toho přidržel se pak po celý život. Stávalo se ovšem někdy, že toho „zavdávání“ bylo trochu přes míru, zvláště když Martin oslavoval výroční dni prodělaných vítězných bitev, jichž skutečný počet z pochopitelné příčiny spíše ještě rozmnožoval. V takových chvílích oživla v něm opět stará vojenská krev a on, jsa jak náleží v ráži, rozpovídal se o bezpočtukráte již vypravované historii rozličných těch „feldcuků“ a „patálií“, při nichž ovšem vždy vynikající úlohu hrála „artillerie“, která to vždy „vytrhla“ a tak celou vojnu vyhrála. Býval Martin sám artilleristou a nestrpěl proto, aby snad i lecjakýs laik „artillerii“ nějak zlehčoval. Jinou slabou stránkou Martinovou bylo také, že si, jak se říká, potrpěl na náležitý titul, k jeho osobě se vztahující. Z této také lidské slabosti jak náleží dovedl kořistiti Tonda Válkův, široko daleko známý poběhlík, který stále nějakou práci hledal, ale nikdy žádné nenašel. Znal přísnost Martinovu, zejména proti osobám žebrajícím a se potulujícím skoro neúprosnou. Zapadl-li však na svých potulkách do obce, v níž Martin pořádek a disciplinu udržoval, věděl ihned, jak si pomoci. Spatřiv Martina, s čepicí v ruce rychle k němu se přihnal a postaviv se před ním co nejuctivěji, spustil: „Poníženě prosím, pane „vachmajstr“, líběj být tak laskav a dovolej mi, abych si směl něco vyprosit. Již celé tři dni nic do mého žaludku nepřišlo. Hledám práci nějakou, ale marně. To zajisté asi sám vědí, že v nynější všeobecné „krízi“ těžko se jeden někde uchytí. Proto jich ještě jednou prosím, pane „vachmajstr“, nechaj mě několik čísel oběhnout, abych si mohl něco vyprosit.“ Martin změřil jej potom od hlavy k patě, načež se obrátil a v jinou stranu odcházel. Tonda měl vyhráno a mohl zcela bezpečně všecka čísla v obci bez jakéhokoli nepříjemného vyrušení „obrazit“. Stáří a ubývající autorita byly asi příčinou, že byl Martin po tak dlouhé službě dán na „odpočinek“. Aby však ho degradace tak nebolela, jakož i aby obecni chléb nadarmo nejedl, ustanoven byl správcem obecního „arsenálu“, chovajícího v sobě mimo několik kusů starého náčiní hasičského i šest moždířů, z nichž měl Martin, jako znalec v oboru tom na slovo vzatý, při různých slavnostech k slávě boží i rodné své obce rány vypalovat. Novou tu službu pokládal za jakés vyznamenání, byl hrdým na ni, a netřeba podotýkati, že zastával ji poctivě a s náležitou dovedností. A bylo také milo podívati se na něho, když o slavných dnech takových odvážel milon svou „batterii“ i s příslušnou „municí“ na obecním trakaři na vykázané ke střelbě místo a usadiv ji náležitě, v přesně odměřených chvilkách, jako po vojensku, ránu za ranou vypaloval. V okamžicích takových připadalo mu, že nachází se ve slavných dobách u Novary nebo Santa Lucie. Samo sebou se rozumí, že po odbyté kanonádě nezapomněl Martin na obvyklé „občerstvení“ a přihýbaje si jak náleží ze známého „čtvrťáku“, zářil radostí a pýchou, když všichni bez rozdílu obdivovali se střelecké jeho dovednosti. Pro pokročilé stáří nemohl konečně ani tuto, takřka k srdci mu přirostlou službu zastávati. Odcházeje na úplný odpočinek, vymohl si Martin na příslušném místě slib, aby mu při odchodu z tohoto světa vypáleno bylo na poslední cestu po ráně z každého kusu drahé jeho „batterie“ do hrobu. Přání tomu bylo také vyhověno a tak Tomeš Klimšův, vyučenec Martinův, při odchodu jeho na onen svět poslední přání jeho svědomitě vykonal. Tak rozloučil se „stará vojna“ s nade vše dražší mu „batterii“, již byl by snad s sebou i do hrobu vzal, kdyby to jen bylo možné bývalo. Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

https://cs.wikisource.org/wiki/Star%C3%A1_vojna

Starořímská tvrz

Trochu se mně již ta bavorská jména vesnic a městeček pletla. Maiting, Grosmehring, Menning, Vohburg, Wohr, Niedenvöhr, Münzemünster, Schwaig, Neustadt, Einig. Prošel jsem je všecky za krásné srpnové dopoledne. Až na Einig, nic zvláštního. Nedaleko všude zelený Dunaj, v každé vsi a městečku kostel, všude tlustí Bavoráci a v „Neustadtu nad Dunajem“, ačkoliv Dunaj je na půl hodiny vzdálen, spokojené domy s arkýři, a za městečkem jakési lázně se sirnatými prameny. Několik lázeňských hostí se tu trousí, ale jinak nic pozoruhodného od Ingolstadtu až k Einigu. Leda, že by vás zajímal u Schwaigu vesnice nápis na modrobílém sloupu: Schwaig, ves, Schwaig, soudcovský úřad: Schwaig, politický úřad: Schwaig, zemský soud: Schwaig, okresní velitelství: Schwaig. Trochu si to spletli. Ve Schwaigu nejsou příliš chytří lidé. V Neustadtu dojal mne svým zjevem ohromný Bavorák, oblečený do modrého oděvu, přes který táhly se zlaté pruhy. Zlatý límec a klobouk třírohý s pérem pštrosím. Lépe si nechodí ani bavorský princ regent. Je to generál či potentátek některého z německých vévodstvíček, který se tu snad odněkud vzal? Bohužel, iiluse netrvala dlouho. Vyšňořený pán vylezl na kozlík, ale žádného gigu, ani automobilu! Vůz byl sprostý poštovní dostavník. Generál a kníže scvrkl se na postilliona. „Kam jede?“ „Do Einigu,“ povídá sedlák v dlouhém, černém kabátu se stříbrnými knoflíky. „Tam, co jest stará římská pevnost?“ vyzvídám. „Nevím,“ zase sedlák, „ale dnes má tamější učitel pohřeb.“ Sedl jsem si též do dostavníku. Bylo třeba spolucestujícím několikrát vyložit, že nejedu na pohřeb, nýbrž za starožitnickou zvědavostí. Pomalu klusali koníci, ačkoliv to nebyla hubená zvířata. I dostavník měl velmi oblou formu, jako všecko v Bavorsku. Silnice jde přes nevysoké vršíky. Na pravo pole, něco bramborů, řádky žlutých turků, pruhy chmelových tyčí a na konci obrysy mladého jehličnatého lesíka. Na levo svah a dole nehluboko Dunaj mezi vrbami a lukami. Za Dunajem vesnice, zas pole, brambory, jako nahoře. Nudný pohled! K tomu sedí nás deset ve voze pro pět osob. Na mém koleně sedí koželuh z Neustadtu. Zapaluje si sirku o vaše: „Mir san roh' aber gutmütlich',“ vykládá. Na kolenou kupce z Neustadtu houpá se ramenatý řeznický tovaryš ze Schwaigu. Naproti hezká slečinka na kolenou nějakého hrubiána, jako je hostinský z Einigu, který stále šňupá. Nesnesitelné vedro srpnového dne a hovory o spálených bramborech suchem. Ačkoliv jedeme už půl druhé hodiny, krajina nezměnila tvářnost. Rád bych vylezl z dostavníku, ale pro koželuha nemohu. Ostatně za hodinu budeme v Einigu. Pěšky byl bych tam jistě o hodinu dříve. Pomstím se. Vykládám o původu římských tvrzí. Že byly postaveny proti nájezdům germánských kmenů podél Dunaje. Důležité posice hájeny pevnůstkami, zvanými „castellum romanum“. Jednu vykopali v Einigu. Pak povídám, že Bavoři jsou smíšeninou starých Gothů a Markomanů, jak nasvědčují zvláštnosti jazyka i jiné. Šváby mezi to nepočítám. „Víte, pane,“ ozval se koželuh, nacpávaje si dýmku, „všechno má zvláštní význam. Víte, školy jsem prochodil jen tak, abych řek' na zdař bůh. Ale všechno má svůj význam, co povídáte. Já tomu nerozumím. To víte, člověk, který nic jiného nedělá, než že močí kůže ve třísle, zůstane hlupákem až do smrti. To jsem chtěl říct. Nechcete si šňupnout?“ Šlápl mně na nohu a přidržel krabici s „brasilským“ šňupavým tabákem mně u nosu. Postillion na kozlíku zatroubil a vykřikl: „Station Einig!“ Kam teď? Rozhodl jsem se napřed schladit žízeň. Přidal jsem se k hostinskému, který držel na klíně hezké děvčátko. Žárlil jsem na něj po celou cestu. Děvčátku bylo asi osmnáct let. Nyní zdál se mně nejlepším mužem v celých Bavořích. Byl jediným hospodským v Einigu. A děvčátko byla jeho dcera. Dceruška hostinského! Rozšafná a milá, nosí dobré bavorské pivo v litrových džbánkách bez porty, v Bavořích něco naprosto nepochopitelného. Pivo dobré a také hostinský, jménem Hans Lindauer, dobrý. „Dejte si ještě jednu,“ nutí dobrácky. „Clotildo,“ volá na dcerušku, „dones pánovi ještě máz! Pán hned dopije!…“ Pivo z pivovaru Ludvíka Märtha v Neustadtu je výborné, nahořklé chuti. Přišel průvodce, který má vás provésti starou pevností. Královský bavorský průvodce po římské pevnosti. Jmenuje se Otto. Sloužil u jedenáctého pluku bavorských kyrysníků a má hodnost poddůstojníka. Kromě průvodcem, jest též kostelníkem, strážníkem a v noci ponocným. Také hlídá chmel a pomáhá při zabíjení vepříků. Jinak muž mírumilovný, vzezření neobyčejně truchlivého. Na svůj truchlivý výraz v obličeji velmi hřeší. I řeč má truchlivou. Připadá vám, že se dá každou chvíli do pláče. Přišel, přisedl ke stolu a ptá se, smíli vypít na můj účet litr piva. „Milý pane,“ povídá, „také jsem chodil ve světě, na vojně člověk dnes tu, zejtra jinde. To víte, u kyrysníků. Ach můj bože!“ Svěsil smutně hlavu. „Byly to časy, ty se nevrátí.“ Díval se do vyprázdněného litru. „A nyni člověk jako pes. Chodí, dívá se, jak lidé pijí, ach, můj bože!“ Byla nevyhnutelná mravní potřeba, poručit druhý litr. „Prosím vás,“ ptám se, „musil jste dělat zkoušky na své průvodnictví?“ „Ovšem,“ velectěný pane, „dali mně sešit díla, vychází to v Mnichově, jsou tam všechny starožitnosti a staré hrady, vykopaniny! V sešitě bylo o Einigu, pevnosti římské, kam půjdem. To jsem se naučil nazpaměť a třikrát jsem ji prolez'. Pak jsem šel do Kelheimu dělat zkoušku na okresním úřadě. Odříkal jsem o starých legionářích, jednoho jsme vykopali, říkají kostře legionář. Má přilbu a zbytky suknice na sobě. O meči jsem také vyprávěl. Pak o tom, že pevnost leží na malém návrší nad Dunajem a dělí se ve dvě části. Část na straně západu jest méně zachována a byla dříve obehnána zdí. Z kamenů vystavěli zeď kolem hřbitova. Ještě před rokem potřebovali ve vsi kamení a jezdili tam. Část na straně východní jest vykopána úplně. To je nádvoří! Tam se utíkali, když jim bylo nejhůře! Provedu vás chodbami. Uvidíte vězení, kde Římané věznili zajatce, nežli je popravili. Popraviště také uvidíme. Pak síň setníků a lázně s mramorovou plotnou. Drahý pane! To všechno jsem odříkal a dostal pak vysvědčení jako královský průvodce v Einigu. Víte, pevnost náleží zemi; zem to opravuje. Potom jsou ještě pravidla, jak se chovat vůči návštěvníkům. V § 12. káže se, chovat se uctivě. Milý pane! Řekněte mi upřímně, nechovám se uctivě a zdvořile? Můj bože! Byl jsem na vojně, poroučel jsem a teď? Můj pane! Není to smutné? Člověk se nadře a chodí žízniv… Ovšem stává se, ale velmi zřídka, přijde dobrý pán a řekne: Pane Hans, nalejte panu Ottovi ještě litr… Můj bože! Člověk sestárne a každý s ním nakládá, jak se mu líbí, uznáni žádné…“ Dal jsem panu Ottovu, rozumí se, nalít ještě litr… Ve vyhlášce okresního policejního velitelství v Kelheimu stran návštěvy vykopané římské pevnosti čtu paragrafy: § 4. Každý návštěvník jest povinen všímati si jen toho, nač upozorňuje průvodce. § 7. Brát ssebou likéry a opojné nápoje, jakéhokoliv druhu, se přísně zakazuje. § 9. Přelézání zdiva bez svolení průvodce jest přísně zakázáno. §11. Zakázáno jest chovati se násilně vůči ostatním návštěvníkům. § 14. Pouštěti se do hádky s průvodcem, se přísně zakazuje. „Ano,“ vykládal pan Otto, „k poslednímu paragrafu jednou mně jeden z pánů řekl: Jste starý osel, na pevnost útočili Gothové, ne Skotové.“ Účinek piva byl pozoruhodný. Pan Otto rozjasňoval pomalu svoji tvář, sesmutněl však znova, když jsem ho konečně vyzval, abychom šli. Za návštěvu platí se dvě marky. Do údolí Dunaje skláněl se večer, hasili jsme tedy žízeň dobrých šest hodin. Cestou měl pan Otto slovo. Kdyby byl žil v době, kdy pevnost byla rozbořena, byl by býval… Náhle pan Otto mezi řečí klopýtl. Natáhl se přes příkop. Pomáhal jsem mu na nohy. „Kdybych byl římským legionářem,“ bručel, „já bych ukázal Gothům nebo jak se ti darebáci jmenovali. Byla to krásná pevnost, jako ze škatulky a tak ji zničit. Byl jsem, drahý pane, u kyrysníků…“ Pevnůstka leží u silnice, ohražena kolem dokola plotem. Celkový dojem zvláštní! Pan Otto klopýtá přede mnou po schůdkách, drže v ruce hořící svíčku. „To jest sklep,“ vykládá, „sem římští vojáci ukládali své zásoby. Ja, ja! To je pevnost Caštelum rorarum.“ „Castellum, romanum,“ opravuji. „Ja, ja,“ povídá průvodce, „trochu se pletu!“ Kráčíme dále spletí podzemních chodeb. „Tak na mně přichází nějaká dřímota,“ povídá pan Otto, náhle usedaje na patník sklepenní. „Ja, ja, už jsem starý, ale — kdybych byl býval, víte…“ Svíčka vypadla panu Ottovi z ruky. Když jsem svíčku rozžal, seznal jsem, že královský bavorský průvodce spí tak klidně, jak se sluší na člověka, který vypil šest litrů bavorského piva. Nepodařilo se má jej probudit. Potomek vítězů gothských spal hrozně tvrdým spánkem… „Přejete si asi knihu stížnosti?“ vítal mne hostinský Hans Lindauer, když jsem se vrátil do vsi bez průvodce. „To dělá pan Otto často. Jistě vám tam někde usnul. Páni v Kelheimu mají z toho velkou švandu… Než se probudí a vystřízliví, bude ráno…“ Téhož dne, vlastně v noci cestou do Ingolstadtu jsem se už nenudil. Vzpomínal jsem na římskou tvrz v Einigu a na královského bavorského průvodce, pana Ottu Kettenfa.

https://cs.wikisource.org/wiki/Staro%C5%99%C3%ADmsk%C3%A1_tvrz

Stavovské rozdíly

Panský šafář Nykles s panským správcem Paserem byli velice dobří přátelé. Sedávali pospolu den co den u Tisků, ve venkovské rozlehlé hospodě, kde platili za tak nerozlučnou dvojici, že bylo vždy jisto, že všechny kousky, které rozvířily tuto obec, provedli šafář Nykles a správce Paser. Šafář Nykles miloval velice správce Pasera, ale přece mezi nimi leželo něco hrozného, co občas tváři Nyklesově dodávalo pochmurného výrazu. A ta věc byla taková neslýchaná, že uváděla šafáře Nyklesa v největší rozčilení, jakého jen byla schopna jeho dobrá duše. Kdykoliv totiž oba v hospodě U Tisků pospolu popíjeli a přitom ku konci vyvedli jeden ze svých veselých kousků, který obyčejně záležel v tom, že chytili v noci obecního strážníka a hodili ho někam do strouhy, tu po celé vsi znělo jednomyslně, že „včera byl šafář Nykles vožralej jako prase a pan správce byl trochu veselej“. Jisto však bylo, že oba byli ve stejné veselé náladě, stejně toho vypili, stejně to působilo na jejich mozky, ale což platno, hlas lidu zněl: „Šafář Nykles byl vožralej jako prase a pan správce byl trochu veselej.“ Nemůžeme se proto divit, že si šafář Nykles vroucně přál, aby se poměry obrátily, a proto, když mu to vlezlo do hlavy, to, co se povídá ve vsi, stával se střídmým, a když měl správce Paser tři sklenice, on měl jednu, takže ku konci dopadlo to tak, že měl správce třicet sklenic a on jen deset. Tedy ve správném poměru 1:3 a nevyvedli toho dne nic. Nykles podporoval pana správce, tichý, zádumčivý, pan správce hulákal přes celou vesnici, vynadal hostinskému Tiskovi, zatímco Nykles tvářil se neobyčejně slušně, ale druhého dne dozvěděl se, co opět říká hostinský Tiska na danou otázku, jak to tam včera dlouho drželi: „Ale víte, šafář Nykles byl vožralej jako prase a pan správce byl trochu veselý“ Nykles chápal, že zde, v tomto případě, jde o velké protivy stavovské, že jsou zde velké sociální rozepře stavovské, jak by on, Nykles, mohl se rovnat k panu správci, a poznenáhlu jeho velikou tužbou bylo, aby se o něm jednou řeklo: „Jo, šafář byl trochu veselej a pan správce byl vožralej jako prase.“ Ale jeho přání se nevyplnilo nikdy. Jak to byli zvyklí říkat, tak to říkali stále, z uctivosti k panu správci, ať si pil sebemíň; když byli spolu s panem správcem a vraceli se půl hodiny domů do velkostatku, slyšíval dokonce Nykles od pana správce ono ukrutné slovo, které ho činilo vždy tak malomyslným: „Viď, to jsem zas dneska veselej!“ Tak konečně plul šafář Nykles s proudem a věděl, že byť i byli oba stejně namazaní, vždy bude on vožralej jako prase a pan správce trochu veselej. Pan správce sotva stál na nohou a on šel vedle něho zpříma. Ale pan správce byl trochu veselej a on byl pořád „vožralej“. Jednoho dne se stalo, že oba byli stejně, pan správce i Nykles, a jak se v té krajině říká, už je to podetínalo. Šafář pil s plným vědomím, že to není všechno nic platno, a správce zas pil s velkou lehkomyslností, jsa si vědom své dobré pověsti. Pak vyšli do vsi a ve velkých mátohách strčili na návsi nějakého uniformovaného člověka do rybníčka. To byl jeden z jejich obvyklých vtipů, za který pan správce platil obecnímu strážníkovi každého večera pivo a doutník. Říká se, že žádný svému osudu neujde, a neušli. To nebyl obecní strážník, to byl četník. Četník na obchůzce, který je chráněn paragrafem 81 tr. z., jenž jasně mluví o veřejném násilí, jehož se dopouští každý, jenž vztáhne ruku na úřední osobu. Od této chvíle nad hlavami obou vznášel se kriminál. Na takové věci je krajský soud. Na to už není soud okresní. A tak odbývalo se líčení proti oběma násilníkům před krajským soudem v Jičíně. Oba dva vymlouvali se na opilost a za svědky vzali si hostinského, starostu a ještě tři sedláky z obce, kteří byli přítomni onoho večera, kdy každý z nich vypil svých třicet piv. První svědek byl hostinský Tiska. „No tak, pane svědku,“ řekl předseda senátu, „jak to bylo s panem Nyklesem. V jakém stavu byl, když opouštěl vaši restauraci?“ „Prosím, milostpane a slavný soude,“ řekl Tiska rozvážně, „tadyhle Nykles byl, milostpane, jak je pánbu nade mnou, vožralej jako prase.“ „A co tady pan správce Paser, pane Tisko?“ Hospodský Tiska se podíval na pana správce a pronesl vřele: „Milostpane, slavný soude, pan správce byl tenkrát veselej.“ Bylo to zaznamenáno. Pak přišli ostatní svědkové a odpovídali totéž: „Šafář, ten byl tenkrát vožralej jako prase, ale pan správce, ten byl veselej.“ Případ tedy byl velice jasný a podle toho taky dopadl rozsudek. Pan správce, poněvadž byl jen „veselej“, byl odsouzen na měsíc, ožralé prase Nyklesa propustili na svobodu, poněvadž nebyl si vědom svých činů. A šafář Nykles měl ještě o jedno zadostiučinění víc, neboť po ohlášení rozsudku zvolal pan správce zoufale: „Ježíšmarjá, pánové, vždyť já byl taky jako prase!“ Ale to na věci nic neměnilo.

https://cs.wikisource.org/wiki/Stavovsk%C3%A9_rozd%C3%ADly

Školní výlet

Supplující professor Hamouz zbledl jako stěna. V přírodopise jmenuje se onen zjev „mimikry“, což znamená přizpůsobit se svému okolí barvou,aby nebyl tvor zpozorován. Bílé stěny chodby dívaly se na něho příšerně a proti němu rýsovala se ježatá hlava ředitele gymnasia, který zbledlému supplentovi ještě jednou opakoval: „Půjdete se svou třídou secundou na celodenní školní výlet.“ Supplent Hamouz ozval se úpěnlivým hlasem: „Prosím, pane řediteli, račte uvážit, že ona třída vzhledem k celkovému mravnímuúpadku není toho hodna, aby šla na celodenní výlet. Jsou mravů zákonných, málo jich mravů náležitých a chvalitebných jendva z celé třídy, koktavý Vaňousek a pak syn professora Zykána. Ostatní nedbají, ačkoliv jsou útlého mládí, disciplinárního řádu. Ať mluvím k nim andělsky nebo ďábelsky,skotačí, hopsají, hovoří, při vyučování se vrtí. Loni jsem s nimi prodělal půldenní výlet. A víte, že ti primáni, kteří bývají ještě nevinní, bez mého vědomí napili se syrovátky, pak na to koupili si třešně a pili vodu. Navedl je Jílek, jak račte pamatovat, žák mravů méně zákonných, který v útlém věku dvanácti let dovolil si říci panu katechetovi, který týž mu řekl, aby se jen přiznal, že hodil po něm pomerančovou kůru, že se mu nic nestane: „Vy to jen tak říkáte, a jinak si to myslíte!“ Tento Jílek byl zloduch celého výletu. Když se celé primě B. ony věci smíchaly v žaludku, podobal se zpátečný návrat, pane řediteli, návratu poražené armády, která má hrozný strach a strachy neví co činí. Od té doby se jejich mravy zhoršily. Jak račte vědět, pane řediteli, nejsem z těch, kteří se zaleknou překážek. Nikdy, pane řediteli, ani chvilky jsem neopomenul, abych té zbloudilé třídě secundě B. nevštěpoval zásady, jak by obrodily své mravní cítění. Mluvil jsem mírně, mluvil jsem přísně. Prosíval jsem v půlletí koukol. Padaly pětky, zákonné mravy, dal jsem mnoho návrhů na odchodnou, posílal jsem censury a tu a tam kladl za vzor koktavého jich spolužáka Vaňouska. Bylo to marno. Pamatujete se, pane řediteli, jak nedávno bylo půl třídy před konferencí, když nikdo se nepřiznal, kdo mně na židli zapíchl nožičky ocelových per. Použili k tomu ti nešťastníci nových per, abych snad nedostal otravu krve. Celý professorský sbor se domníval, že právě ta okolnost snad znamená u provinilců jakýs záblesk lásky k profesoru, že přece nepadlo jeho napomínání na neúrodnou půdu. Dva dni po té ráčil jste však, pane řediteli, vyslýchat sám nový ohavný čin secundy B. Někdo z žáků paklíčem otevřel zásuvku kathedry a ukradl sešity se školními úlohami z latiny. Sešity byly později nalezeny v kamnech a nikdo se nepřiznal. A s těmi holomky mám jít na celodenní výlet.“ „Ministerstvo vyučování,“ řekl ředitel, „ve snaze, aby žactvu gymnasií bylo umožněno zotaviti se aspoň jeden den ve školním roce na čerstvém vzduchu, nařídilo poznovu zvláštním oběžníkem, aby byl pořádán každou třídou nižších i vyšších středních škol celodenní výlet. Porokovav s několika členy professorského sboru, vypracoval jsem plán pro vaši třídu. Podniknete výlet do údolí Divoké Šárky.“ „Vím, co jest disciplina, pane řediteli,“ odpověděl nešťastný Hamouz, „ale račte uvážit, že už jen to slovo „Divoká Šárka“ v secundě B. vzbudí odvážné myšlénky, kterým na výletě přičiní i skutky. Pakli divochy pustím do „Divoké Šárky“, neuhlídám se. Zulukafry, s dovolením, nevzdělávají tím, že je pustí do pralesů na výlet. Prosím, pane řediteli, byste laskavě uvážil mou hroznou situaci. Mých žáků jest 45. „Divoká Šárka“ jest samá skála, na pravo skála,na levo skála. Z těch pětačtyřiceti jich přivedu jistě do Prahy nepotlučených jen 15 a z těch budu ješt nucen dát pro jejich chování na školním výletě aspoň deseti mravy nezákonné, neboť jsou to rození lotři. Vím, že z nich někteří snad se vůbec živí do Prahy nevrátí, že některé při průchodu vesnicemi pochytají obecní strážníci, deset procent si roztrhne kalhoty lezením na stromy, nejméně pět procent bude při škádlení psů dokonale pokousáno. A bude to marné, vytahovat zápisník a říkat: „Píši, celá třída má zákonné mravy.“ Bude to marné. A při obědě, oni se mně hoši opijí, docela opijí a pobijí se mezi sebou.“ „Budete pilně botanisovat,“ ozval se ředitel. „Ne, pane řediteli, je to strašné. Pilně jsme i loni na výletě botanisovali, ačkoliv nejsem botanik, nýbrž klassický filolog. Ale prosím vás, vždyť všude jsme viděli v Krči jen pampelišky, tu a tam pryskyřník, v Kunraticích mateřídoušku. Na tom mohli mít dosti. A oni, lotři, v Kunraticích v restauraci trhali v soukromé zahradě hostinského macešky, ranné růže, tulipány a nosili mně před hostinským uloupené květiny s otázkou, abych jim řekl co to je, a jakou to má cenu. Jsem v Kunraticích nemožný. A nyní račte si představit, že řádění secundy B. nebude trvat jen půl dne, nýbrž po celý den, po celý dlouhý den, že v darebáctví za ten rok vyspěli rozumově, že jsou schytralí, a že jim takřka není nic svatého.“ „Nemohu si pomoci,“ řekl utrápenému supplentu Hamouzovi ředitel, „vykonáte se svou třídou secundou B. celodenní výlet do Divoké Šárky.“ Rozzuřeně vešel supplent Hamouz do své třídy. „Secundáni,“ řekl zdrcujícím hlasem, připravte si čtvrtky. Půjdete na celodenní výlet do Divoké Šárky — a dnes máte zvláštní písemnou práci z latiny, na kterou jste hoši připraveni nebyli. Podotýkám, že tato zvláštní práce bude velice důležitá ke klassifikaci. Kdo bude z ní mít nedostatečně, přijde do konference a nepomohou mu vzdechy, bude to před popravou. Takhle výlety, to by vás člověk užil! Podotýkám, že obzvláště přísně budu hledět, aby se neopisovalo. Já vás naučím, chodit na celodenní výlet, uličníci. Rozsadím vás hned, aby ani jeden nemohl od druhého opisovat. Čeho ode mne žádáte, Poráku? Že je vám špatně a že chcete právě na tuto hodinu odejít ven? Vy se chcete vymknout, Poráku, ze své povinnosti. Ale na výletě, to byste to uměl. To byste lezl na stromy a pak po celé cestě svítil nohavicí. To nejde, hochu, to musí přestat. Dělám si poznámku u vašeho jména, že jste velice nebezpečný disciplině celé třídy. Že od vás nemůže se čekat nic dobrého stejně jako tamhle od Kucha. Kuch ten by zas v „Divoké Šárce“ skákal přes potok, jako před čtrnácti dny v deset hodin přes lavici. Skočí do bahna a zamaže si šaty. A na ty šatydostal z fondu císaře Františka Josefa loni dne 2. prosince a teď by chtěl skákat přes potok v Divoké Šárce. Tak to dál nepůjde, Kruchu! Jednou má také moje trpělivost své meze, koukáte nevinně jako tady Mára. Mára zas, ten je na psy. Psa nenechá na pokoji. Až půjdeme Libocí, chytí nejbližšího psa za ocas. Máro, svévolný chlapče, že nepamatujete na své rodiče, kteří jistě ani psů si v útlém mládí nevšimli. Ale vidíte ho, hoši, toho Máru, jak si myslí, až přijdeme do Veleslavína: „Já, až pan professor se nebude koukat, vezmu kámen z hromádky a tamhle toho psa bacím!“ Ale professor Hamouz ten má všude oči. Ten hned vytáhne zápisník a už si znamená: „Mára házel po psech!“ Tak vidíte, kam to vede takové chování. Vy se drze koukáte a hlásíte se, vím, co chcete říct. Chcete odporovat a říct, že po psech neházíte. Jako bych vás neviděl. Když jste myslel, že na vás se nedívám, už jste hodil ve Veleslavíně po psu kamenem. Sedněte si, drzý hochu. Vy jste alespoň drzý, ale upřímně drze. Hledíte, jako byste chtěl vypálit celou gymnasiální budovu, ale tamhle Havelka, ten kouká tak zbožně, tak jako učiněné neviňátko, a vím, že si myslí: (Přece vstaňte, když s vámi mluvím.) Až budeme v Divoké Šárce na obědě „V Čertově mlýně,“ pan professor nám dá každému sklenici piva.“ Nic vám nedám, lotři! Sodovou vodu budete pít! To je hrozné, jak chcete už z mládí ve věku třinácti let, Havelko, opíjet se pivem „V Čertově mlýně“, po cestě pak hulákat, vyvádět alotria a ohrožovat ostatní. Je to velice smutný příklad zkaženosti. Dělám si poznámku u vašeho jména, abych věděl, jakou nízkou známku z mravného chování mám vám dát. Stejně činím si poznámky u Samka, Havlíčka, Janoty a Vodičky, neboť stejně jako oni nezdární žáci zničili latinské cvičebnice vypůjčené ze žákovské knihovny, budou ničit i lesní podrost v Divoké Šárce, přes to že ukážu na výstražné tabulky: „Každé ničení lesních stromků se trestá vězením.“ Ale proč to vlastně říkám. Vždyť Samek už hledí na mne jako starý kriminálník a Havlíček s Vodičkou už měli oba dvouhodinový karcer, že jezdili na lodičkách, přes výslovný zákaz pana ředitele a můj. Jezdí, jezdí jako by nevěděli, že se mohou utopit. Ale to oni na výletě budou lézt do každé studně a hledat tam své ztracené mravy. Budete-li takhle pokračovat, vezmu třídní knihu a poznamenám, že nejste k napravení a že by se vám nečinila žádná křivda, kdyby vás vyloučili z gymnasia. Tamhle Švambera nemá k tomu daleko. Po školním výletě už ani nebude muset přijít druhého dne do třídy, neboť dovrší řadu svých nepravostí tím, že opozdí se po cestě a vykouří sportku. Já ale řeknu jemu i jeho komilitonům: „Dýchnětena mne,“ a to dýchnutí jim podrazí nohy. Jiní zlotřilci, jako bych je viděl, přijdou na nádraží po zuby ozbrojení. Ten si vezme kapesní nůž, ten někde splaší flobertkovu pistoli a nyní hejsa do Divoké Šárky. Bude veta po disciplině. Najednou ozve se výstřel. To Bartoníček vypálil ve skalní soutěsce z flobertkové pistole. (Vstaňte, Bartoníčku, když s vámi mluvím.) A Bartoníčka chytím za límce při činu, vyrazím mu ješt kouřící flobertku z jeho zlotřilé ruky a řeknu mu: „Zítra už nemusíte chodit do školy.“ A takových propadlých osudů bude víc. Nemusím jmenovat Musila. Ten někde si uřízne v lese klacek. Musile, víte kam to spějete? Jest to lesní pych. Víte, že budete za takovou věc vyloučen. Zkrátka, hoši, vím, že ve vlaku budete se chovat jako divá zvěř. Že budete křičet z vlaku „na zdar!“ a vyhýbati se z oken. Pravím vám důrazně, že kdo něco takového provede, kdo učiní něco podobného, o čemž jsem mluvil a o čemž jsem si dělal patřičné poznámky, tu každý z těch provinilců nemusí již druhého dne přijít do školy, nechť se každý z nich považuje za vyloučena a uzná nemožnost po svém jednání překročit ještě jednou práh této třídy a zasednouti do své lavice. I bude potom pláč a skřípění zubů, doma budou pracovat rákosky a to všecko proto, že nedbali jste mých dobrých rad a naučení a na výletě chovali se jako zvěř. Kdo tedy bude lotr a provede allotria, o kterých jsem mluvil a allotria jim podobná, nemusí se druhého dne objeviti ve škole a nechť považuje se za vyloučena ze všech středních škol celého Rakouska. „To jsem je zastrašil,“ myslil si suplent Hamouz po hodině, „budou jistě jako beránci.“ Druhého dne po školním výletě do Divoké Šárky přišlo do třídy ze 45 žáků jen 5. Ostatní se považovali za vyloučené ze středních škol celého Rakouska…

https://cs.wikisource.org/wiki/%C5%A0koln%C3%AD_v%C3%BDlet

Šlechetný Čendeš

Sedláci v bekečích, kožiších a sürkanech, pláštích, přišli do města na trh, právě když místní hasiči pokoušeli se marně uhasiti nový dům Lajoše Zeméryho, obhájce ve věcech trestních. Venku stál vynesený nábytek a ležela napolo shořelá akta provedených i neprovedených trestních případů a u všeho toho stál advokát Lajoš Zeméry zabrán do horlivého hovoru se zdejším soudcem. Mikloš Fehér, který přišel do města prodat dva vozy kukuřice, zapálil si dýmku a sňav kulatý promaštěný klobouk s hlavy, přiblížil se, ukláněje se již z dálky, k advokátovi. „Naďšágoš úr, velkomožný pane, jak stojí naše záležitost,“ ptal se. Lajoš Zeméry se usmál, což udělalo dobrý dojem na kolem stojící lid, většinou sedláky z okolních obcí, kteří kdyby jim hořely domy, jistě by se nesmáli a pak řekl vážně, pomalu, jako bylo jeho zvykem: „Milý příteli, věc naše stojí dobře, mám důkazy, že…“ Nedomluvil, neboť pravé křídlo domu se právě s rachotem sřítilo a kousky ohořelého dřeva s jiskrami zalétly až sem. Když se závoj mraku, složený z dýmu a prachu zdiva trochu rozplynul, stál advokát opět zcela klidně na svém místě a Mikloš Fehér dýmal ze své dýmky. „Milý příteli, mám důkaz,“ pokračoval advokát ve své řeči, „že Čendeš zapálil nejen vám loni stavení, ale i mně dům, ale zde není místa, pojdme do hostince!“ Mikloš Fehér zbledl a sledován zraky diváků, dal se vésti přes náměstí do hostince. Tam před láhvemi vína trochu se vzpamatoval a řekl, rozpínaje kožich: „Kdy pak vám zapálil dům?“ „Oheň vypukl ráno a podle vší pravděpodobnosti chtěl se pomstíti za to, že vy mým jménem podal jste na něho žalobu.“ Mikloš Fehér zbledl ještě více a pak vyrazil se sebe: „Není možná, to není pravda!“ „Proč pak?“ otázal se nepříliš vlídně advokát, který neměl rád, když sedláci mu odmlouvali. „Poněvadž,“ řekl Mikloš Fehér, zapaluje si chrčící dýmku, „poněvadž Čendeš byl po dva dni u nás a je tam ještě.“ „Jak to, Čendeš u vás, Čendeš na kterého jste podal žalobu, že vám loni zapálil stavení?“ s patrným zájmem tázal se advokát. „Má se tomu tak,“ vykládal Fehér, „on mně totiž zachránil ženu.“ „Vaši ženu,“ divil se Lajoš Zeméry, který na takové případy šlechetnosti v tomto kraji u Tisy nebyl zvyklý. „Ano, velkomožný pane, šla předvčírem k řece navážiti vody a spadla do vody. Proud ji strhl. Volala o pomoc a kolem šel Čendeš, ten skočil za ní do vody a vytáhl ji. Propustili jsme týden před tim čeledína, tak jsme Čendeše přijali. Po celé dva dny jsem s ním seděl v obecním hostinci.“ Oba dva mlčeli. „Něco mne však mrzí, velkomožný pane,“ začal opět Fehér a tvář jeho se změnila, jako kdyby se chtěl dáti do pláče, „mnoho jsem se prohřešil na ubohém hochovi, žaloval jsem bezdůvodně…“ Advokát náhlým tím přechodem byl velice překvapen. Fehér skutečně vzlykal: „Moje žena totiž před rokem šla v noci se podívat do stodoly se svítilnou, zdali tam nejsou myši, a tu jí svítilna upadla do slámy a hned stálo vše v plamenech. Měl jsem zlost na Čendeše, jednou mně v krčmě přede všemi natlouk'. Řekl jsem, že on zapálil. Žena mlčela, poněvadž má mne ráda.“ Advokát přimhouřil obě oči; „Hleďte, nyní naposled bude on vás ještě žalovat. Právo má, podat na vás žalobu. Utrhal jste mu na cti.“ Lajoš Zeméry zaplatil a šel se podívat ke svému dohořívajícímu domu, rozhodnut, že tento případ šlechetnosti bude vypravovat řidícímu učiteli, který by mohl z něho napsat pěknou povídku pro mládež. Mikloš Fehér seděl dále v hostinci zapaluje si v určitých přestávkách svou hvízdající dýmku, tak že hostinský každou chvíli se ptal, co si přeje. Zde totiž na hostinského hvízdali. Tak seděl, popíjel a pokuřoval zatím co Lajoš Zembery vykládal na náměstí řídicímu učitelovi o šlechetném Čendešovi, na což řídící učitel odpověděl: „Dobře máte, pane advokáte, naše mládež takovými povídkami, čerpanými ze známého jim okolí, tříbí svůj smysl pro dobro. Vaše myšlénka jest výborná.“ Řídící učitel se zamlčel a pak pokračoval: „Utrpěl jste nějaké škody požárem?“ Lajoš Zémbery na to odvětil usmívaje se: „Nikoli jsme pojištěn na větší sumu, než stál tento barák a pak doufám, že soudní pře našeho města stran rybolovu na levém břehu řeky mně vynese tolik, že budu si moci znova postaviti dům o jedno patro vyšší. Vy tedy budete psát povídku o šlechetném Čendešovi, můžete tam též napsat, že Mikloš Fehér svého činu srdečně litoval a kdykoli si vzpomněl na křivdu, kterou na Čendešovi spáchal, že plakal.“ Mikloš Fehér dopíjeje čtvrtý litr vína skutečně plakal. Bylo již k večeru. Trh byl prázdný a jeho dva vozy kukuřice stály neprodány na náměstí. Proto měl Mikloš Fehér divné myšlénky. Když probral důkladně v mysli všechnu křivdu, spáchanou na Čendešovi, umínil si, že Čendešovi se bude hledčt odměnit za jeho šlechetnost. Ale v tom ohledu rozcházely se jeho myšlénky. Kdyby měl dceru, dal by mu ji za manželku, ale jest teprve dva roky ženat a děti nemá. Konečně se rozhodl, že Čendeše podrží za čeledína a bude mu vyplácet dvojnásobnou mzdu. Pak zde byly ještě jiné myšlénky, které naplňovaly hlavu Fehérovu. Předně, co řekne žena doma, až přijde nazpět s neprodanou kukuřici a ostatní myšlénky jeho točily se stále kolem toho, co řekne žena. Vozka na voze kjlímal, když večer Mikloš Fehér přišel k vozům. Hlava se mu trochu točila. První jeho prací bylo vzbudit vozku a vypravovat mu o šlechetjném Čendešovi. „Nezapomeň, že je šlechetný, ano šlechetný, tak to říkal pan advokjíit, hučel ospalému vozkovi do uší, usedaje vedle něho na kozlík. Jeli domů. Cestou stěžoval si na ženu. Vyprávěl, jak jest zlá, co za ty dva roky s ní zkusil, co zkusí ještě dnes, až přiveze neprodanou kukuřici. V tom proti nim zasvítila svítilna. „Co zde chceš,“ vyrazil ze sebe Fehér, poznav v záři světla jednu z děveček, pracujících na statku. „Vaše, vaše žena utekla s Čendešem,“ vykoktala ze sebe služka. Mikloš Fehér obrátil se k vozkovi a řekl koktavě: „Jak řikal pan advokát, jaký že je Čendeš?“ „Šlechetný, mmě se zdá,“ řekl ospalý vozka. A pan řídící učitel nepsal nikdy svou povídku pro mládež o šlechetném Čendešovi.“

https://cs.wikisource.org/wiki/%C5%A0lechetn%C3%BD_%C4%8Cende%C5%A1

Šťávnická idyla

Ať se potkávali tuláci nad Šťávnicí i pod Šťávnicí kdekoliv, říkali jeden druhému, aby nikdo do Šťávnice nechodil, takže toto bohaté místo bylo uzavřeno pro tuláky i žebráky z jich dobré vůle. A přece jsou občané šťávničtí velmi dobrého srdce a mají vždy doma hojnost uzeného masa z domácích i divokých vepřů a rádi prokazují milosrdenství, neboť je taková pověst, dokud budou mít měštané šťávničtí štědrou ruku otevřenu, že se město nepropadne. Báňská Štávnice je totiž poddolována státními doly na stříbro i na zlato a již jednou na hořejším městě propadl se jeden dům měšťana Kužmy, a kde stál, tam utvořilo se hluboké jezírko. A pod jezírkem odpočívá rodina pana Kužmy, kterou to stihlo právě u oběda. Měštané šťávničtí vyciťovali tu tragédii, neboť oběd jest u Šťávničanů čímsi posvátným. Šťávničani vytvořili z oběda posvátný úkon. Oni nejedí, oni se modlí. Polévka, toť jejich introitus a uzený ovčí sýr od Ďumbíru, toť ite, missa est. A tragédie rodiny Kužmovy zdála se být tím hroznější, poněvadž den předtím pan Kužma v hovoru se sousedy tolik se těšil na zítřejší oběd, který měl sestávat z pečené hlavy divokého kance se zelím z dýní z požehnaných rovin u Rimavské Soboty. Až možná za tisíce let přijdou paleontologové na místo katastrofy, tu naleznou tam vedle kosti pana Kužmy i hlavu divokého kance. A věda řekne, že tu zahynul pračlověk, usmrcen na lovu předpotopní obludou. A nikdo nevyzkoumá, že byla kdysi jakási Báňská Štávnice. Ani zachovají-li se do té doby mapy jenerálního štábu, neboť ty ji označují jménem Selmecbánya, čemuž nerozumí již v Sitně a ve Sv. Andráši, dvě hodiny odtud po Šťávnickém potoku. A ze Sv. Andráše pocházejí právě hlavy divokých kanců, ze Sitna přivážejí selata a kousek dál od Žibřitova zvěřinu. Tak doleji od Krupiny až k Almáši, tam pěstují bělouké husy, které se ve Šťávnici pekou s plody oskeruše. Nad Prepackým jezírkem poletují divoké kachny. I ty, pečené s jalovcem, obírají dobří měšťané štávničtí. Kotlinou od Almáše vanou teplé větry na štávnické straně a rodí se tam víno, ohnivější vína z heďaljských vršků. Je to táž réva, kterou proslul Děndéš, odkud jak známo přenesli sazenice do Tokaje. Nevím sice, je-li to pravda, ale slyšel jsem tak vyprávět ve Šťávnici. Víno to jest velmi dobré a chutná znamenitě, zapíjí-li se na žluté melouny, které vozí do města též od Almáše. Nakládané melouny výborně hodí se k pečeným kuřatům od Bystřice, velkým a krásným, že mohl ten Šťávničan směle zvolat: „To nejsou kuřata, to jsou pštrosi!“ Od Jestřábí vozí pak krocany, pravé obry. Jich bílé maso polévají ve Šťávnici zvláštni omáčkou z červené dřínkové zavařeniny. Potom nosí do Štávnice na trh pstruhy od Žibřitova z horských potoků. Přimyslíme-li si pak k tomu půvabnou krajinu, zaplavenou zlatou září slunce, a brčálová luka, tu chápeme, proč mají Šťávničani radost ze života, zejména když ví, že to slunce září jim proto na vinice, aby se hrozny červenaly, aby zrály oskeruše a aby z lučin bylo to dobré vonící seno, které dodává síly masu hovězího dobytka, takže slunce, když zazáří do jídelny na talíře polévky, shledá se opět se svým dílem. Na Šťávnickém potoku dvanáct mlýnů zpracovává bílou mouku pro Šťávničany, aby i ty masité omelety z masa telat od Hronu měly šat křehký a chutný. Všeho bylo dost v tom blaženém městě, které místo medvědí hlavy mohlo si dát směle do svého znaku nůž a vidličku. Baníci z okolí zanechávali po šichtách pěkné peníze v městě a bylo tam vždy veselo. Ve starých domech byly ještě tytéž krčmy, ve kterých zasedávali horníci Sasíci z dob krále Vladislava, když zde počali dolovat. Když přicházívali sem tuláci a žebráci, tu slyšeli všude hrát a zpívat, a ať byli baníci či měštan zatahovali je do krčem, kde bylo jídla a pití tolik, jeden starý žebrák, když se najedl, se slzami v očích řekl dobrácky pánům měšťanům kolem velkého dubového stolu: „Jezte a pijte, velkomožní pánové, já už nemohu.“ Vyprávěli si tuláci po uherské krajině o celých kýtách srnčích, když je zatáhli páni měštané do svých domů, a jak je pobízeli, aby si popustili opasky, a za každým soustem pro vytrávení jak do nich lili borovičku z lesního jalovce z těch svěžích veselých strání žibřitovských. Chodili žebráci až od Spiše, z Gemeru, z Liptova. Od rovin pod Děndéšem až po tatranské hory a sněžnou Magúru opěvovali mezi sebou zlatá srdce Šťávničanů, měštanů i baníků. Až takhle jednoho dne přišla zlá pohroma. Inspektorem městské policie stal se pan László Halás. Byl příbuzný zdejšího župana, který by byl snad činil při různé příležitosti na měštany nemravný nátlak, kdyby to nebyli bývali takoví dobráci. Takhle, když řekl starostovi města Frigyesovi, že jeho strýc Halás bude inspektorem městské policie, pan Frigyes sám se divil, jak se to mohlo stát, že již dříve na to nepřipadl, ačkoliv až do toho dne neměl ani tušení, že nějaký László Halás žije v zemi koruny sv. Štěpána. A nebyl přece pan Halás jen z tuctových lidí. Býval policejním strážníkem v Pešti a vyznamenal se dvakrát. Jednou předvedl na strážnici svého otce pro rušení nočního klidu a podruhé svého bytného, u kterého bydlil v nejlepší shodě již osmnáct let, a to z toho důvodu, že týž hulákal na jednom mostě. Pak přišly nějaké demonstrace a on usekl šavlí nos jednomu inspektorovi tajné policie. Tento přehmat nevyvážily ony dvě okolnosti nejsvědomitějšího plnění povinností a Brutus šel. Nedali mu ani penzi a on na svou vlastní pěst prováděl bezpečnost. Vnikal do heren a zabavoval banky o své vlastní újmě. Žil z toho velmi skromně, poněvadž obyčejně mu nařezali. Jednou překvapil při hazardní hře jednoho policejního komisaře, který ho dal zatknout. Šlo tu o podvod, seděl dva měsíce a pak byl vypovězen z Pešti. V nouzi obrátil se na svého synovce župana ze Šťávnice a stal se policejním inspektorem v tom dobrém městě. A od té doby počaly mizet ze Šťávnice návštěvy tuláků a žebráků. Právě tak, jak to řekl starostovi města: „Já vymýtím z města žebrotu.“ Starosta poukázal na staré zvyky pohostinství, ale pan Halás odpověděl stereotypně, kouleje strašně očima: „Já vymýtím z města žebrotu. Bůh je svědek, že koho při žebrotě chytím, že mu budou záda pálit.“ Proto také říkali si žebráci, že tam v Šťávnici, v tom bývalém ráji, bije policejní inspektor provazy tulácký národ. A do toho právě přišel ten neštastný oběd pana Kužmy. „Bůh se na nás rozhněval, že nekonáme dobrodiní, není žebráčků ani tuláčků,“ říkali měšťané, „vida nebožtíka Kužmu, propadl podruhé, a to úplně.“ Toť byla smutná pravda. Před deseti lety propadl při volbách a teď se propadl i s domem do staré šachty. A policejní inspektor stával se čím dál tím větším a hroznějším. Po žebrácích, cikánech a tulácích došlo i na veselé baníky. Jednoho dne táhli z hořejšího města dolů z dolů a zpívali si hornickou píseň, starou píseň baníků. Vstávaj, Juro, hore, na báňu klopajú, keď neskoro príděš, fárať ti nedajú. Neskoro som prišiel, fárať mi nedali, ešče ma hutnickú palicú nabili. Basom vám azaňát s vašemi baňami, keď ste ma nabili, fárajtě si sami. Když přitáhli k dolní bráně, vystoupil na ně pan Halás. „Co vřeštíte, psi,“ počal rozhovor, „že vás odvedu na městský úřad?“ „K tomu je třeba dvou lidí,“ řekl mu vlídně baník Martin Kalaš, „jednoho, který vodí, a druhého, který se dá vést, starý šedivý osle.“ A táhli dál a do pochodu znělo zas: „Vstávaj, Juro, hore, na bánu klopajú, keď neskoro príděš, fárat ti nědajú…“ Pan Halás vytáhl šavli a zařval: „Já vám ukážu, jak vám budou záda hořet.“ „Tak co, hoši,“ řekl Kalaš, „mám mu dát jednu? Nebylo by šlechetné, kdybychom stařečka všichni mlátili.“ „I hej, Marcine, daj mu dve, snad se vzpamätá.“ „Dám mu len jednu, bude mít dost,“ rozhodl se Kalaš a ohnal se silnou banickou pěstí. Pan Halás pustil šavli a udělal kotrmelec. Pak jako by si rozmyslel provozovat takovéto kratochvíle, zůstal ležet roztažen na zemi. „Tak kdepak jsme přestali?“ pravil Kalaš a vzdalovali se za zpěvu: „Neskoro som prišiel, fárat mi nědali, esče ma hutnickú palicú nabili.“ Pan Halás neví dodnes, jak dlouho ležel pod dolní branou na dláždění z křemene z okolí, o kterémž dláždění nedávno se vyprávělo v odborných kruzích s patřičnou úctou, že obsahuje v sobě tolik zlata, že by předměstská obec mohla zaplatit všechny své dluhy. Pan Halás neležel však na něm z úcty k němu, byl by jistě rád vstal, ale ze služební blůzy vypadla mu přitom láhev s borovičkou, což nepovažoval za důstojné inspektora městské policie, a proto omdlel podruhé, když milosrdný jeden občan dával mu z jeho vlastní láhve pít. Kromě borovičky, která byla příliš silná na služební obchůzku, byla ta rána Kalašova báječná, jak se vyjádřili všichni, kteří ji viděli. Nezbývalo mu tedy nic jiného než probrat se z mrákot na posteli v bytu měšťana Čulena, právě naproti dolní bráně, kam ho přenesli. Měštan Čulen se blaženě usmíval, když zpozoroval, že jeho vlastní vynález, kořalka z dřínků, působila tak blahodárně na policejního inspektora, že týž se zvedl a počal proklínat celý svět. Vrátil se do života, do společnosti a první jeho bylo že se upamatoval na nejlepší nadávky, obvyklé mezi pasáky vepřů na Dolní zemi, kteří je pochytili kdysi od Kumánů. „Neříkal jsem to?“ vítězoslavně obrátil se pan Čulen k svým synům, „že ta dřínková pijatyka vzkřísí i mrtvého z hrobu?“ Jako odpověď zaznělo z postele zuřivé volání: „Zastřelit, pověsit, zastřelit,“ a nato teskný výkřik: „Kde mám šavli?“ Pan Čulen podal mu jeho starou podivnou šavli, kterou přinesli za ním, a pan Halás vztyčil se na posteli, vzal šavli do ruky a položil ji na peřinu. Borovička, kterou vypil před událostí, a dřínková pijatyka, kterou do něho nalili zde v Čulenovic domě, počala působit. Pozvedl šavli do výše a počal zpívat husarskou píseň: „Ha meghalok, meghalok, menybe víznek angyálok.“ „Aťsi umru, umru, tak jako tak vezmou mne andělé do nebe.“ Pak se položil na bok a začal chrápat, drže v ruce šavli vztyčenou ke stropu. Chtěli mu položit ruku se šavlí na peřinu, ale on spal tak tvrdě, že to nešlo. Tak ho našel velkomožný pan župan, když se dověděl, že se jeho chráněnci, strýci, něco přihodilo u dolní brány. Vyprávěl později měšťan Čulen, že pan župan, když uviděl svého strýce László, spícího v tak podivné pozici, že chvíli postál a vyčítavě řekl k spícímu: „Hezky jste to vyvedl, báči.“ Nato obrátil se k panu Čulenovi, potřásl mu rukou a řekl: „Děkuji vám, ošetřte ho a při příštích volbách navrhnu vás za vládního kandidáta. Vím o tom, že pije borovičku.“ Pan Čulen řekl, že rozumí, což znamenalo: „Rozumím, on ji pije se svolením okresního župana.“ Ve dveřích ještě se vyjádřil pan župan, že třeba brát ohled na stáří pana Haláse, zejména když povážíme, co již toho zkusil ve svém životě. Tu odvážil se pan Čulen jemně zakašlat a řekl, že nastydl na vinici. Pak štípl pan župan ještě dole u dveří Ilonku, dceru pana Čulena, do tváře a ještě dále poplácal služku měšťanovu, čemuž se obě pokorně smály. Byl již večer, když vypadla panu Halásovi šavle z ruky, ruka mu klesla a on se probudil. Ležel pod peřinou v uniformě, a proto když si vzal boty, byl již úplně připraven sejít dolů do jídelny, kde na něho čekala večeře, jedna z těch mistrovských děl šťávnických hospodyň. Běloučké masíčko selete s kůrkou bronzovou, rozkošné nohy krocana, na másle pečené roztomilé pstruhy, uzené ovčí oštipky od Ďumbíru, to vše uvádělo pana Haláse v nadšení. Plnými ústy mumlal, tahaje vidličkou z mísy nejlepší kusy: „Isten biszony, áz jó, bůh je svědek, že je to dobré.“ Bral boha za svědka, i když pil z cínové konvice z časů Matyáše krále lahodné víno ze štávnických vrchů, které opalizuje, poněvadž prý pod úrodnou vrstvou naleznou se opály, což je pravda. Když se dost najedl a napil, tu požádal, aby mu ukázali, kde bude spát, a poprosil, aby ho vzbudili před obědem, čemuž bylo vyhověno. Po obědě, který byl slavnou apoteózou kuchyně Šťávničanů, poslal pan Halás k nožíři nabrousit svou šavli a vyjádřil přání, že by rád se podíval do vinice svého hostitele. „Řekněte tomu darebákovi,“ rozkázal, když služka odnášela šavli k nožíři, „že si pro ni pošlu až za týden.“ Pan Halás pak velmi sebevědomě kráčel s panem Čulenem a jeho syny na vinici, kde ochutnal i morušové víno. Pak pekli na ohni skopovou kýtu a pustili se do starého ročníku štávnického čertovského, rozuměj vína, jak se v kraji říká. Pan Halás nadával na Slováky a říkal o nich, že jsou dobytek. Pan Čulen, jehož otec zakládal v Revúci slovenské gymnasium, se červenal a říkal: „To prosím není tak zlé, opravdu není tak zlé.“ Z vrchů nad Almášem ozvaly se zvonce ovcí, jak táhly dolů z pastvin do dědiny, a pan Halás usnul uprostřed krásného západu slunce. Důkladně se propotili, než ho odnesli do města a dopravili do postele ve svém domě. V noci se pan Halás probudil, a poněvadž myslil, že je ještě na vinici, vzbudil celý dům voláním, aby přiložili na oheň a uřízli mu kus kýty. Když se vysvětlilo, kde je, tu hned žádal o trochu borovičky a vyjádřil přání, aby ho vzbudili k obědu. Pravil též, že doufá, že bude zítra na stole pečená hlava divokého kance se šípkovou omáčkou. Tak to trvalo týden a pan Halás poslal si pro svou šavli. Když mu ji přinesli, velmi se rozčílil a křičel: „Tohle se jmenuje nabroušená šavle, pryč s ní, znova nabrousit a za týden přinést!“ A nyní počal pan Čulen s celou rodinou říkat: „Náš strýček, náš báči László Halás.“ A dokonce se mu zdálo, že musí být nějak spřízněn s velkomožným panem županem. Když po uplynutí nového týdne, kdy báči Halás opět víc ztloustl, přinesli mu jeho šavli od nožíře, tu se již nerozčílil. Dal se do smíchu a zvolal: „Podívejte se, tohle má být nabroušená šavle, vraťte ji zpět, já se zlobit nebudu, at ji brousí nanovo a za týden sem pošle.“ A počal rozhovor o tom, zdali by nebylo dobré dnes k večeři péci kuřata. Pan Halás dodnes nemá šavli, poněvadž neshledává, že by byla náležitě nabroušena, a naproti tomu shledal, že přece jen nejlepší kuchyně je u měšťana Čulena. Žebráčkové chodí zase beze strachu po Šťávnici a baníci si po cestě k domovu vesele zpívají. A okresní župan stále ujišťuje pana Čulena, že ho navrhne za vládního kandidáta. A tak nerušeně dál svou cestou bere se šťávnická idyla.

https://cs.wikisource.org/wiki/%C5%A0%C5%A5%C3%A1vnick%C3%A1_idyla

Tragedie obchodníka

Každý občan alespoň jednou ve svém životě snažil se oklamat berní úřad. V berním úřadě jsou totiž dravci, kteří číhají za tištěnými haldami formulářů a dotazníků na svou kořist s vytrvalostí mucholapky, která vypadá zcela nevinně, ale na konec ubohou mouchu spolkne. Zprvu zahrne vás berní úřad velmi laskavými dotazy. Dostanete formuláře, kde píšou vám z úřadu „Vaše Blahorodí“. V takřka úpěnlivé prosbě vás žádají, abyste byl tak laskav a vyplnil, kolik máte příjmů, jaké máte jmění, máte-li domy, chlévy, dobytek, automobily, aeroplany, balony, zda-li si utíráte nos šátky batistovými nebo plátěnými. Ptají se, nosí-li váš dědeček v uších zlaté náušnice a ptají se vůbec na vaše nejintimnější záležitosti. Druhý přípis je již horší. Neříkají vám již „Vaše blahorodí,“ nýbrž „Velectěný pane“ a ptají se, máte-li stodolu. Když i tento přípis ignorujete, dostanete třetí přípis, kde vás titulují „Ctěný pane“ a vyhrožují vám pokutami, v případě nedobytnosti vězením a po čtvrtém přípise, kde vás titulují jen „stranou,“ vás vedou do kriminálu. Odpovíte-li, nevěří vám ani jedno slovo, mají v pochybnosti i prohlášení ubohého metaře, který ujišťuje, že „následující údaje a vysvětlivky učinil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí,“ který ujišťuje, že nemá ani stodolu, ani velkostatek, ani automobil, ani toho dědečka se zlatými náušnicemi, napíšou mu jednoduše „že zde nejsou okolnosti, které by odůvodňovaly, aby mu byla berní sazba podle § 173 snížena nebo podle § 184 zcela prominuta.“ Tím hůře však pro toho, kdo má nějaké jmění. To na sobě smutně zkusil zámožný velkoobchodník Sychrava. Jednoho dne dostal přípis od berního úřadu „že při zkoumání přiznání jeho přiznání k osobní dani z příjmu na berní rok 1912 vznikly určité pochybnosti vzhledem ku poměrně nízko přiznanému příjmu. Odpovídá-li udaný příjem pravdě?“ Nešťastníku napadlo, že může berní úřad oklamati vypočítáním strašlivých tragedií a nehod obchodních, kterými jeho příjmy byly domněle zdecimovány. Nežli napsal na archu papíru první vysvětlivky, potil se strašlivě, ale pak to šlo hladce. Psal: „Slavnému bernímu úřadu v Praze II. Dovolím si učiniti některá objasnění, aby bylo zřejmo, že mé příjmy nejsou tak ohromné, nemohu platit předepsanou mně daň z příjmu, poněvadž: l. Podnikl jsem velkou cestu pro zábavu po moři Egejském, kde u jednoho malého ostrůvku ztroskotala se loď a než jsem mohl zachránit cenné papíry, loď se potopila a já byl zachráněn několika námořníky. Slíbil jsem jim odměnu deseti tisíc korun. Obávaje se, že by peníze ony přišly do špatných rukou mezi lupiči řeckými, odjel jsem po druhé, abych statečným námořníkům odměnu vyplatil a vybral si tentokrát, maje strach z mořských bouří, cestu vlakem směr: Praha-Vídeň-Budapešť-Solůň a dolů přes Thessalii. U zastávky Čebraku byl železniční most vyhozen do povětří povstaleckou tlupou řeckou a já upadl do zajetí Komitů. Obrali mne nejen o těch deset tisíc korun, ale odvlékli mne do hor a rodina moje zaplatila jim výkupné dalších deset tisíc korun.“ Zamnul si spokojeně ruce a řekl: „Co pak bych jim ještě napsal, aby mi věřili?“ „2. Byl jsem oklamán neznámým mně agentem s budíčky. Domnívaje se, že učiním výborný obchod, koupil jsem 18.872 budíčků a když jsem je přijal, shledal jsem, že chybějí v nich kolečka. Dal jsem za každý l K 70 h a proto, že jsem je jen s velikou ztrátou prodával, ztratil jsem kolem 9000 korun, čili přibližně 9820 K.“ Zamyslil se a řekl pro sebe: „Ten chlap mne podvedl.“ Pokračuje: „3. Mám velmi četnou rodinu, čítající čtrnáct kusů. Bydleli jsme v domě velice nezdravém, kde byl veliký průvan a nosili jsme stále bavlnku v uších. Nešťastnou náhodou byla nám však místo obyčejné bavlny prodána bavlna třaskavá — a tu se stalo, že když na velké zábavní cestě do Švédska navštívili jsme velkou bibliotéku v Upsale — bouchly průvanem dvéře. Účinek byl strašný! Detonací dveří přivedeni k explosi dva členové rodiny a to syn Jan a dcera Marie. Kromě nich vyletěla do povětří celá knihovna a já po dlouhém smlouvání musil zaplatiti škodu 90.000 korun. Převezení obou mrtvol na olšanské hřbitovy stálo rovněž hezké peníze, které však nesrazím, neboť jsem konal jen svoji povinnost.“ V jeho očích objevily se slzy. Zvolal „ubohé děti, jak jsou hodné! — na těch jsem se přece jen dočkal radosti“ — a psal dále: „4. Ztratil jsem zlaté hodinky v ceně 100 korun. 5. Objednal jsem si z Ceylonu náklad kávy. O lodi dosud nikdo neví, čímž jsem ztratil 4000 korun. 6. Můj účetní nesl do banky peníze a to 7201 korun. Také se o něm neví — —“ „A teď si to přečtem,“ řekl spokojeně, „a spočítáme to!“ Zpočátku klidná jeho tvář brala na sebe čím dál tím žalostnější výraz a když se dopočítal ztráty 240.000 korun byl bledý jako mrtvola, dal se do pláče a vypotácel se ze dveří. Co dále následovalo bylo sensační událostí, o které se mluvilo po celé Praze. Velkoobchodník Sychrava byl za dvě hodiny na to zatčen, když žebral u kostela sv. Štěpána. Když ho odváděli, volal do davu, který provázel zatčeného, srdcelomně: „Já jsem, pánové, na mizině!“

https://cs.wikisource.org/wiki/Tragedie_obchodn%C3%ADka

Turista Aratáš

Z osmnácti cizinců bydlících v Hotel Gitta di Monaco objevili jsme jen dva. Pana Gustava Scholla jako výtečného průvodce po Benátkách; tím druhým cizincem míním pana Šándora Aratáše, velkostatkáře z Debrecína. Nebyla to sice příliš poetická duše a zdálo se zprvu, že Benátky se svou historickou krásou nenahradí mu pohled na páprika gulyáš, ale přece zaplatil panu Schollovi osm lir a s pohledem smutným, jako kdyby šel na popravu, kráčel s námi ke stanovišti gondoliérů. Upozorněn na palác Fondaco de Tureli naším průvodcem, řekl nepříliš vlídně: „Az eb adta! Co je mně do toho!“ „Pochází z desátého století,“ pravil slavnostně pan Scholl, „stavba má ráz byzanticko-románský; roku 1821 Republika benátská učinila z Fondaco de Tureli azyl pro turecké obchodníky.“ „To nebyli Turci,“ prohlásil pan Aratáš, „to byli Bosňáci. Vypadají jako Turci a říkají: Da kupíš, brate! Nejsem jejich brat, ale koupil jsem v Pulji od nich špičku na doutníky. Tak se to má s těmi Turky.“ „Napravo je, pánové, Pallazzo Pesaro, vystavěný od Loghemy roku 1679 s klasickými liniemi, je to drahocenná památka.“ „Co je na ní krásného, nevím,“ skepticky poznamenal pan Aratáš, „to přijďte do Debrecína a uvidíte. Máme tam nový poštovní úřad se sto dvaceti okny. Pod každým oknem římsa a u vchodu jsou dva kulaté sloupy. Vevnitř ústřední topení, klozety, až radostí člověku srdce skáče v těle. Jak topíte zde v těch palácích? Odkud objednáváte uhlí? Nebo topíte dřívím?“ „Netopí se vůbec!“ „Az eb adta,“ odplivl si pan Aratáš, „zde je nevzdělaný lid. U nás v Uhrách topí se v každém stavení. Na severu máme velké lesy a plno dříví, na jihu topíme kravským trusem, ale tady, darmo mluvit. Máte zde Pallazzo Pesaro a nějaké to Fondaco, jak se u všech čertů ty pitomosti jmenují, ale kamna nemáte, ani krby, abyste si zatopili. Pěkný národ.“ „Tam je, pánové, Ca d'Oro, je to stavba ze čtrnáctého století, velmi harmonická, gotická.“ Pan Aratáš ho přerušil: „V Temešváru je gotický kostel, ale tohle nevypadá jako gotika. Kde máte tady namalovaná okna? Tam je maloval Kazinczy. Později ten malíř maloval též okna v Debrecíně a jeden honvédský poručík mu uťal ucho, poněvadž v kavárně mu Kazinczy řekl, že je osel od Aradu. Snad jste to četli v novinách.“ U stanoviště gondoliérů oslovil pan Aratáš muže, přidržujícího bidlem gondolu, do které jsme se chystali vstoupit: „Tak se mi zdá, že už jsem tě viděl v Szatmar-Báči.“ Když mu to přetlumočil pan Scholl, vycenil občan z Benátek zuby. „Zapírá se,“ bručel pan Aratáš, „vypadá docela jako poštovní posel ze Szatmar-Báči. I vousy má takové.“ Pak žádal pana Scholla, aby gondoliér zpíval: „Košut Lájoš to nám píše“, a ne „Ó Venezia, sempre vedete, la regina atd.“, kterouž píseň zpíval náš gondoliér hrozným způsobem, neboť v Benátkách jsou také gondoliéři bez hudebního sluchu a tento byl právě jedním z nich. „Že neumí,“ křičel Aratáš, „řekněte mu, že je nevzdělaný vepř.“ - „Te vagy szomar (jsi osel)“ pravil obraceje se na gondoliéra. „Si signor, ano, pane,“ usmál se gondoliér přívětivě a zpíval dále chraplavým hlasem „Ó Venezia, sempre vedete…“ Pan Aratáš nejevil mnoho radosti nad tou krásou a při zmínce o paláci Grimoni tázal se, zdali stavitel oné budovy Sammichele byl žid. „Že byl Benátčan a křesťan, to nevěřím. U nás v Debrecíně dali stavět soud také židovi a ten dal si proměnit jméno Kohn na Kohanayi. Rozhodně se tento stavitel jmenoval Samuel.“ - Poté se odmlčel až na tu dobu, kdy jeli jsme kolem paláce Contarini delle Figure. „Kdopak si to jméno vymyslil? Bude lepší, když nás s tím nebudete obtěžovat. Řekněte jen: Tamhle je palác, tamhle zas a tam dál to je také palác. A ne Palazzo Grimani, Figurani, Batani, Carani a Ami. Co je mně do toho. Žaludek jsem si zde zkazil a teď ještě vtloukáte do mne italštinu. Potřebuji vědět, že tamhleten barák je nějaké „ini“ a nějaké „delle“ s figurami a že se opravuje? To si vyřiďte se stavitelem. Já stavbám nerozumím a zde na vodě bych nestavěl za živého boha.“ „Vždyť ten pán,“ pokračoval ukazuje na mne, „si vás také nezjednal, abyste mu pořád říkal, tamhle je Calazzo, tamhle zas Pallazzo a půl hodiny žvanil, kdo ho vystavěl a že má takové a takové sály a v nich obrazy. To víme, že v každém městě se nachází něco zvláštního. V Kečkemétu mají zvonici bez zvonů, v Sabár-Munkáši mají zase zvony a nemají zvonici. Všude mají něco jiného. U nás v Debrecíně máme berní úřad ve starém domě s hodinami. Hodiny odbíjejí čtvrtě. Pět mužů musí je natahovat. Všude je něco zvláštního, jen tady nic, než ty paláce na vodě. Jednou vám to všechno spadne do vody a budete mít po slávě.“ Nenadchl ho ani nejstarší kamenný most před Canal Grande, Ponti di Rialto. „Tak se, milý pane,“ řekl k panu Schollovi, „u nás v Uhrách mosty nestavějí. Viděl jsem mosty v Pešti, ale nikde nestavěli takový most. Proč nevystavěli železný! Přes Tisu u nás jde železný most. Stavitel je se mnou sešvagřen. Jmenuje se Károly Péczely a má sestru mé nebožky ženy. Vypije až osm litrů vína denně a spadly mu již dva mosty. Je to bídný člověk. Měl též poměr s jednou zpěvačkou, ale ta si udělala známost s jeho úředníkem a sebrali pak nějaké směnky a ujeli do Německa.“ Toho použil pan Scholl a rozpovídal se, když jsme jeli kolem Palazzo Manin, o osudech Jacopa Sansovina a jeho nešťastné lásce ku Virgínii, dceři Dandolově, člena rady desíti, což se stalo před několika stoletími. „Nedávno u nás v Debrecíně jeden krejčí také si zoufal z nešťastné lásky,“ pravil pohnutý pan Aratáš, „vypil litr silné kyseliny a uzdravil se, poněvadž pocházel ze Sikulských hor. Tam mají tuhý život. Zato před rokem otrávila se jistá Hazámbólová, tanečnice. U mne se také pověsil šafář. Prodal mně pod rukou tři krávy, a když jsem mu řekl, aby to do týdne vyrovnal, oběsil se.“ Pluli jsme ještě pět minut, ale tu prohlásil pan Aratáš, že už viděl toho dost. Vysadili jsme ho pod Fondamento del Bacino Orseola u staré prokuracie, kde je několik kroků do restaurantu Giardino. Když vystupoval, pravil sarkasticky: „Musím se sám poohlédnout po památnostech.“ Mohu říci, že jsme si oddechli s panem Schollem, který pak půl dne svědomitě vysvětloval mně památky Benátek. S panem Aratášem setkal jsem se druhého dne u snídaně v hotelu. Jeho zrak nebyl již smutný jako minulého dne, kdy podlehl lákavému nabídnutí pana Scholla, že nám ukáže nejdůležitější památnosti Benátek. S neobyčejnou vřelostí řekl vítězně: „Přece jsem našel včera páprika gulyáš. Snědl jsem tři porce v tom Giardino Restaurantu.“ Bylo viděti, že cena Benátek stoupá v očích pana Aratáše, a když po snídani odcházel, řekl: „Zdržím se zde ještě tři dny a pak jedu do Říma. Říká se, že Řím je krásné město, ale nevím, zdali tam najdu ten pravý páprika gulyáš.“ A jak řekl, tak také učinil pan Aratáš. Ještě tři dny se zdržel v Benátkách u páprika gulyáše v restauraci Giardino, pak odjel do Říma, slíbiv, že mně z věčného města zašle pohled. Slovo dodržel a z Říma poslal pohlednici s textem: „Na Forum Románum dobrý páprika gulyáš u Fratelli Bambino. Zdržím se zde týden. Srdečný pozdrav Aratáš.“ To byla poslední zpráva od turisty Aratáše, který nalezl krásu Itálie v páprika gulyáši, žije tak v tělesném i duševním styku se svou vlastí uprostřed památek, které ho zlobily.

https://cs.wikisource.org/wiki/Turista_Arat%C3%A1%C5%A1

U jazykozpytce

Na zámku starého pána Wyśinského čekali ženicha slečny Katuše. Pan Wyśinski chodil po salonu s rukama nazad skříženýma. „Ty, Katuše, obrátil se ke své dceři, která netrpělivě hleděla vysokým, barokovým oknem na blátivou silnici, zdali se na ní neobjevuje kočár s očekávaným hostem, hej, Katuše, má tvůj ženich Stanislav mnoho dluhů?“ „To asi bude mít, to víš, život ve městě! Ale za to je fešák. Má takový krásný orličí nos.“ Slečna Katuše posledními slovy dotkla se slabé stránky starého pána, nebot pan Wyśinski nemálo si na tom zakládal, že celá jeho rodina měla orličí nosy. Starý pán po poznámce o orličím nose svého zetě přestal se vyptávat na jeho dluhy a řekl: Tak vidíš orličí nos. Appropos, slovo „nos“ vyskytuje se s totožným kmenem ve všech indoevropských jazycích. Ano! Starý pán byl jazykozpytec. Když neměl co jiného dělat, zabýval se etymologií a slečna Katuše byla z donucení jeho posluchačkou. Nedávala-li pozor na jeho vývody, hrozil, že ji vydědí. Tak i teď. Slečna Katuše dívala se stále z okna, nic nedbajíc, že slovo „nos“ s totožným kmenem se nachází ve všech evropských jazycích. „Takovou netečnost jsem neviděl,“ zlobil se pan Wyśinski, vida, že slečna Katuše nedává pozor. „Latinsky nos je nasum,“ pronesl povzneseným hlasem. „Ještě nejede,“ povzdechla Katuše. „A německy Nase, die Nase,“ vykřikl starý pán zuřivě, tobě je to všechno jedno a jazykozpyt je taková důležitá věda. Já tě přece jenom vydědím. Jiný by si toho vážil, kdyby se mohl takým ušlechtilým způsobem se mnou bavit a tobě je všechno jedno. Já tě vydědím. Přines mi z mé pracovny papír a péro. „Ale tatínku,“ dala se do vzlykání Katuše, „já budu už dávat pozor.“ „Tak, to je něco jiného. Tedy si pamatuj, že řecky nos se jmenuje ris, rinos. Na první pohled nevidíš žádné příbuznosti, že ano?“ „Nejede!“ „Že nejede, já mluvím o nose. Já tě…“ „Už dávám pozor.“ „Tak tedy, ris, rinos. Ale ptejme se, na místo čeho přišlo tam to „r“. „Už je tady,“ vykřikla jásavě Katuše. „Kdo?“ „Stanislav!“ A slečna Katuše zmizela ze salonu. „Tohle nepochopuji,“ bručel starý pán, „jak jí jen může být ženich milejší, než záměna souhlásek ve slově „ris, rinos.“ Když pan Stanislav kráčel po schodišti, šeptala mu Katuše do ucha: „Už se ptal po tvých dluzích. Hleď, tatínkovi vyhovět ve všem. Víš, on je podivín. Celý den o ničem nemluví nežli o jazykozpytu. Řekni, že se jím též rád zabýváš.“ „Ale Katuše, já se nedovedu ani na jazykozpyt podívat,“ lekal se Stanislav. „Nic nevadí, mluv jen, co ti napadne, tatínek bude mít radost.“ Starý pán Wyśinski uvítal svého nastávajícího zetě co nejsrdečněji. „Budte mi vítán,“ pravil a objal pana Stanislava, „u nás budete se cítit jako v nebi. O zábavu bude postaráno. Buďto půjdeme na procházku, nebo vám budu předčítat svůj rukopis o záměně spoluhlásky „bh“ v sankrtu a v litevštině, který chystám právě do tisku. Vím, že se nudit nebudete, neboť vás jako člověka vzdělaného jazykozpyt rozhodně zajímá, není-liž pravda?“ „O, prosím. Mým nejmilejším přáním bylo pohovořit si důkladně o této vědě,“ koktal pan Stanislav, utíraje si pot s čela. „Já, pokračoval, jsem jazykozpytcem tělem i duší. Já, počal se rozohňovat, vida, že starý pán se radostně usmívá, nic jiného nedělám, než studuji etymologii, já sednu ráno po snídani, čtu knihy, jednající o jazykozpytu, po obědě zas, na večer zas, až pozdě do noci. Pro jazykozpyt dal bych se rozřezat,“ ukončil. „To se mně od vás líbí,“ spokojeně pravil starý pán, „nyní máme pět hodin, v sedm bude večeře, můžeme si tedy pohovořit o proměně souhlásky „z“ v litevském slově zikis. Víte, milý Stanislave, že jsem dospěl k tomu úsudku, že sanskrtské slovo „bikis“ a malajské „fikis“ je jedno? Pamatujte si, že „z“ může se proměnit v „b“ a „f“. Tedy bikis, fikis, zikis!“ „Bikis, fikis, zikis“ opakoval smutně pan Stanislav, dívaje se k zemi. „A zajisté je vám známo,“ pokračoval starý pán, že malajské slovo fikis je totožné s řeckým slovem fitys, výrobce. Místo „k“ v řečtině často shledáváme „t“. Tedy fikis—fitys.“ „Fikis—fitys,“ opakoval ještě smutnějším hlasem pan Stanislav, postřikuje se kolínskou vodou, „je zde dusno, snad bude bouřka.“ „I nebude,“ řekl starý pán, „kde pak bouřka. Včera byla poslední. Appropos, vidíte slovo „bouřka“. Jaká to příbuznost se sankrtským bharhuga. Vůbec místo našeho „bh“ nebo „boh“, často shledáváme v sanskritu „bha“, jako na př. Bůh, sanskrtsky „Bhaga“. Pana Stanislava chytil záchvat kašle a na čele vyrazil mu pot. „To jsem si dal, myslil si v duchu. Přijedu sem z města, abych utek' svým věřitelům a padnu zde takovému tyranovi do ruky. Tenhle jazykozpyt odstůňu.“ A starý pán mezitím neúnavně pokračoval: „Slovo Bhaga je vůbec neobyčejně zajímavé, neboť přešlo i do hindustánštiny, ovšem v jiné formě, mnohem příbuznější našemu Bůh, totiž přešlo v „Bhuga“, tedy „u“. „Prosím, večere,“ hlásil sloužící. Všichni se zvedli a vešli do jídelny. Pan Stanislav ke svému ustrnutí seznal, že byl posazen naproti starému pánovi. „Tak je to nejlepší, aspoň si budeme moci lépe vypravovat,“ láskyplně podotkl starý pán. „Mně by ani jídlo nechutnalo, kdybych při jídle nemoh' vyprávět.“ Při večeři vykládal starý pán o etymologii slova „oko“, a po večeři pozval pana Stanislava do své pracovny, že mu svěří, na co přišel v oboru archaeologie, jedině na základě jazykozpytných studií. „Dosud,“ vykládal zpocenému a zoufalému panu Stanislavovi, „činěna byla zmínka jedině o době kamenné, bronzové a železné, není-liž pravda?“ „Svatá pravda,“ vzdychal pan Stanislav. „To bych řek', a vidíte, já jsem dospěl ku pevnému přesvědčení, že se musf mluvit též o době dřevěné. To se divíte?“ „Divím se,“ smutně pronášel pan Stanislav. „A víte, na základě čeho jsem k tomu míněni přišel? Na základě etymologie slova „dub“. Zatím vám jenom tolik řeknu, přemýšlejte o příbuznosti těchto slov: dub, dbar, dbán, džbán. Zejtra ráno vám vysvětlím, jak se slovo dub proměnilo v „dbar“ a v „dban“ a dále v „džbán“, že slovo dub je nejstarším kulturním slovem. Mějte se nyní dobře, dobrou noc! Nezapomeňte: dub, dbar, dban, džbán.“ Starý pán, obejmuv pana Stanislava, doprovodil ho do jeho ložnice. Když pan Stanislav v ložnici osaměl, vzal ručník, vodu a dal si studené obklady na hlavu. Pak vzal teploměr a dal pod paži. „Šest stupňů nad normál,“ vzdychl, „to už je pořádná horkost. Vím, co udělám.“ Lehl si do postele a nařídil budíček na třetí hodinu ráno. Ve tři hodiny ráno oblekl se, vzal svůj cestovní kufřík, otevřel okno, skočil dolů do zahrady, přelezl zahradní zeď a klusem běžel ranním šerem k železniční stanici. Když k polednímu po dlouhém a marném bouchání vypáčili dvéře ložnice pana Stanislava, seznali ke svému leknutí, že zmizel a po sobě zanechal toliko na stole arch papíru, na kterém tučnými literami bylo napsáno: „Dub, dbar, dbán, džbán.“ Pan Stanislav vrátil se do hlavního města ke svým věřitelům.

https://cs.wikisource.org/wiki/U_jazykozpytce

U přívozu

Seděl jsem s přáteli před hospodou u přívozu a popíjel labužnicky dobré rakouské víno. Na řece Moravě zvedal vítr vlny, a mohutné duby kolem v lese hučely, nám pak hnal vichr přímo do očí kouř z praskajícího ohniště, na které převozník Juráček přikládal stále drobné kousky dříví. „To je dobré sedzet v kúri,“ vykládal, „ten dým sa do člověka vtáhne a komáre ho tak nepoščípú. Šak ich včul je.“ „No, není to tak zlé,“ poznamenal jsem, „jen tu a tam někde se ozve.“ „Všul ovšem, ked je vietr, a my ešče kúríme, moc sa ich nieukáže, ale takhle, keď je teplý večer a nefúká vietr, pak veru sa môže povidať, že je jich vela.“ Přisedl k nám nějaký sedlák z Brodského. „A vravia, že z blata sa rodzá, dycky za dva roky,“ vmísil se v rozmluvu „a temu nievierim, to idze skorej. Tak vidzim napred červičky v blace potom za nedlho dostanu kridla, ti sa ešče držia v trávě, potem teprv keď sú väčší ščípu, idú na krv.“ Někde na pasunkoch v háji niemožno pást statek[1], neidze, bojí sa,“ pravil Juráček, „v celých …delech[2] táhnu za ním komáre.“ „Daktoré hovado už tak na to zvyklo, že stojí i keď na něm černo,“ promluvil sedlák z Brodského. „To Zůzovi koně z Lanžota,“ poznamenal Juráček, „ty stojá, jak zabité.“ „Šak oni budu, úfám, starší, ak je Breclava,“ usmál se právě přibylý hajný. Kolem hlavy měl zelenou sítku, která mu chránila obličej. „Kam tak opatřen,“ optal jsem se. „Jděm v noci na obchodzku a niemat si ta, tak mňa sožerú ty mrchy. Předešle jel jeden člověk s koňom do Lanžhota, po celu cestu jel cvalem a preca dojel poščípaný až strach.“ „Já bych som enem rád vedzel,“ pravil Juráček, „jakú majú dzirku v tem zobáku, má tak tenký zobák.“ „Nevidzel bys,“ zahovořil hajný. „Ako pak u vás v izbě.“ „Zle, velmi zle,“ pronesl smutným hlasem tázaný, „vykurujem, a uhasne oheň, už jsú ty potvore zas na nás. Nebolo by ich istě tolko, keby Morava sa nebola vyliela.“ Náhle mou pozornost upoutal krásný zjev. Snopy na polích na druhé straně řeky nabyly růžcvé barvy, stodoly v dáli byly zabarveny do zlatova, a zdálo se, že vysoká věž brodčanského kostelíka hoří rudým plamenem. Za staré lesy zapadalo slunce. Na obloze objevily se dlouhé pruhy červánků. „To je na vietr,“ podotkl hajný. Zvedl jsem se a vyšel podívat se na hráz, odkud byl pěkný pohled na rovinu. V dáli zdvihaly se šedivě Malé Karpaty, tam na pravo bylo zřít jasně čisté obrysy Kůtu, na levo Brodsko. Nad Malými Karpatami vycházela rudá koule měsíce. Vítr přestával. Na řece vyhazovali se kapři. Z lesů vycházela vůně a kolem mne počaly se nestydatě množit spousty komárů. Unesen pohledem na krajinu a krásný večer, pomyslil jsem si: To by moh' být z toho pěkný, popis, tak nějaká báseň, líčení západu slunce. Vytáhnu z kapsy tužku, kus papíru a usadím se na kmenu mohutného dubu. Komáři počali unisono bzučet. Patrně překvapeni nad neznámým zjevem. Urovnám na kolenou papír, vezmu tužku a počínám nadpis: Západ slun… Slabiku ‚ce‘ už jsem nedopsal, neboť jeden zvědavý komár bodl mne do tváře a druhý, patrně z kollegiality, štípl mne do nosu. Vzpomněl jsem si, že Jožka radil: Když štípne komár, pleštit ho a pak si dát na ránu kousek bláta. Položím tedy tužku a seběhnu k Moravě a přilepím na poštípaná místa kousky bláta a vrátím se k pařezu, dopíšu slabiku ‚ce‘ a pokračuji: v lesích v jihový…, dost! Teď jeden patrně rozmrzený, že tomu nerozumí, bodl mne do ruky, za ním druhý, třetí, jiný sedl na čelo, druzí pracovali na krku, na tváři, a kolem mne noví a noví zástupové pištěli své nepřetržité nápěvy. „Teď se spasíš útěkem, necháš básně a vrátíš se k vínu, pomažeš se blátem,“ pomyslil jsem si. Zastrčím tedy tužku a papír, pomazal jsem si poštípané ruce, tvář, a krk blátem a vrátil se před hospodu. Tam se mně lekli: Když jsem vše řádně vysvětlil, smáli se a přítel podotkl: „Nevěděl jsem, že i na Parnasse štípou komáři.“ Bylo dosti pozdě, když opouštěli jsme, kouříce, útulnou hospodu u přívozu. Zástupy komárů táhly za námi. Mně zdálo se, že piští: „My a poesie…“

https://cs.wikisource.org/wiki/U_p%C5%99%C3%ADvozu

Ve stravovně

V oderské stravovně sešli se k večeru čtyři vandráci. Nikdy se neviděli a snad nikdy víc neuvidí, ten půjde tam, ten onam, ale nezabývali se tím nijak. Dostačilo každému z nich, že nebude jist polévku a černý chléb sám. Správce stravovací stanice, malý, polo slepý muž, přijal od nich pracovní knížky a vytiskl datum, neprohlížeje si nijak důkladně stránky na předu, zdali mají právo zůstati přes noc ve stravovně. Neptal se též nikoho, zda-li má povolení k cestování, byl spokojen, že bude si moci započítat do účtu za osm večeří, neboť měl zvláštní systém, že počítal dvakrát tolik, co vydal. Když přišlo pět strávníků, počítal, že jich přišlo deset, když nepřišel nikdo, což se málo kdy stávalo, napsal do účtu, který správně odevzdával prvního každého měsíce na obecní úřad, že poskytl stravy třem. Cestující tovaryši rádi sem chodili, ačkoli strava byla zde bídná a celá stravovna měla pro svou špínu odpuzující ráz. Chodili sem totiž většinou tací, kteří neměli své knížky v pořádku, zhotovovali povolení k cestování z kusu papíru, na který vytiskl správce zdejší stravovny datum pobytu stejně klidně jako na listy pracovní knížky, nacházející se v nejlepším pořádku. Správce přinesl večeři a rozdal tenké kousky chleba a bruče cosi o drahotě, odešel. Polévka za chvíli zmizela a vandráci rozešli se po městě ze zaměstnáním, které vystihovala slova, pronášená za dveřmi bytů, ve dveřích krámů: „Chudý vandrovní, prosí poníženě,“ nebo „Smilujte se nad chudým cestujícím, který jde pešky po šest měsíců,“ dle toho, jak vyhlížela osoba, která se objevila. V řeznických krámecn říkalo se, že vandrovní jest řeznickým tovaryšem, v hostincích, že jest číšníkem, u pekařů pekařem, třebas žadatel byl krejčím. Podvečer jest nejpříhodnější doba. Každý se obyčejně smiluje. Vandráci mají své taxy. U řezníků dostane se pravidelně krejcar, v hostincích po dvou krejcařích, někdy i sklenka piva, pekaři dávají housku nebo kus chleba a krejcar, mydláři dva krejcary a kožešníci, poněvadž jich není tolik, dávají až pětník, ale nejvíc dostane se u zlatníků. Máte vidět, jakou radost mají zlatníci, kdybyste k nim přišli: „Poníženě prosím, chudý vandrovní, jsem vyučený zlatník.“ Nejméně deset krejcarů, za to však obuvníci dávají po halíři. Bylo již tma, když se vandráci vrátili do stravovny. Kolik jsi sebral, kamaráde, ptal se starý muž s obvázanou nohou vedle se zouvajícího řeznického pomocníka. „Třicet krejcarů,“ řekl tázaný, schovávaje si pečlivě peníze do boty, „nestojí to za řeč.“ „Kde pak je čtvrtý,“ tázal se někdo, když již se natáhli pohodlně na špinavé slamníky a přikryli hrubou houní. „Ach, kamarádi, ten je pod telegrafem,“ řekl starý vandrák, „chytili ho na předměstí, když žebral u pekaře. Byl to hodný kluk. Míň než s korunou nikdy se večer nevrátil.“ „Ty ho znáš?“ ptal se řezník, dokuřuje zbytek cigaretty. „Jak bych ho neznal,“ řekl starý, žvýkaje kousek doutníku. „Cestovali jsme spolu až z Uher. Nikdy se nedal chytit. Když si vzpomenu, co kousků vyváděl a nic mu neudělali. Jednou v Uhrách, bylo to v Komárně, šli jsme kolem četnických kasáren. „Pojď starej, něco smlsnem,“ povídá, „jen chutě dovnitř.“ „Frantíku,“ já na to, „což zde nevidíš vorlíčka?“ „Jen pojď a nemel,“ povídá dál Frantík. „Kluk byl v Uhrách jako doma, a madarsky znal, jako když bičem mrská. Přijdem tedy na chodbu a tam stráži něco povídá. Stráž řekne: „dobrá!“ Už jsme v kuchyni. Tam řek' něco kuchaři a ke mně: „sedni si!“ Já jsem si sed’ a Frantík počne bourat kamna. Vypůjčí si kladívko a jak tluče do kachlů, tak tluče. Chyt’ jsem ho za kabát a šeptám: „Frantíku, pro Krista Pána, pamatuj se, dyť jseš krejčí a ne kamnář. Frantík se na mne podíval a řek': „Tady jsem kamnář…“ „Kdybys nemluvil,“ ozval se řezník, „věšíš nám bulíka na nos. Budou vás pouštět do kasáren mezi celníky dělat kamnáře. Ten tvůj kamarád je hlupák, když se dá chytit v Odrách.“ „Hleďte, kamarádi,“ řekl starý, „jsem starý a mluvím pravdu, at se propadnu, když, co jsem povídal, neni pravda. Ubohý kluk.“ „Pořád nám nenaříkej,“ bručel řezník, „vy jste se k sobě hodili. Kluk hloupý jako novorozené štěně, dá se chytit v Odrách a ty starý dědek, kulhavý, s obvázanou nohou. Vy jste asi pořídili ve světě.“ „Kamarádi, když vám povídám, to byl kluk až jedna radost. Vyžebral korunu denně při nejmenším, a když nešlo vyžebrat, vzali jsme si, co se dalo,“ řekl starý. „Také se vyznám, kde je o co se opřít,“ řekl třetí, „ale že by takový dědek, jako jsi ty, dovedl něco ukrást…“ Třetí se dal do smíchu. „Jsem sedmdesát let na světě,“ odpověděl muž se zavázanou nohou a…“ „Kdybys byl ještě sedmdesát,“ řekl řezník, „tak ti nevěřím ani slova. Ty jsi asi něco ukrad’. Máš nohu jako žok; pořád naříkáš. Kdo chce krást, musí být čipernější. Učil jsem se řezníkem, ale řemeslo nevedu už deset let, deset let vandruji, leccos jsem viděl, ale aby někdo takhle lhal, to jsem neviděl a neuvidím.“ „Spi dědečku, ať na tebe nevstanu,“ řekl jemným, dobráckým hlasem třetí. „Nepřej si nás, sice spíš na dvoře,“ dodal druhý, „zavři oči a nemluv!“ Všichni se utišili. Starý muž jen chvílemi naříkal. Zahaleni pod dekou, usínali spokojeně, ačkoliv nevěděli, jak zejtra se jim povede, kde se najedí, kde přespí noc. Ze špinavého dvorku vnikal do světnice rozbitými okny zápach kuchyňských odpadků. Spali. Tři usnuli a dva ráno skoro současně se probudili. První z nich, řezník, rozhlédl se v ranním šeru kolem sebe a viděl třetího, vynořujícího se z houně. „Kde pak je starý,“ ozval se řezník. „I hrome,“ řekl třetí, „ptáček už je vzhůru, starý dědek, kdo by se nadál, že tak časně vstane.“ „To je zvláštní,“ řekl řezník, seskakuje se slamníku na lavici, kde si včera uložil boty a šaty.“ „Kde pak mám boty a kabát?“ vykřikl, když zpozoroval, že boty a kabát zmizely. „Nedal’s je, kamaráde, někam?“ Třetí se usmál: „Co bych s nimi dělal, podívej se, mám své věci u stolu. I hrome, kam se mně poděly moje shrnovačky a tlumok?“ „Snad je někam schoval ten dědek, ta legrace se mu nevyplatí,“ mluvil rozčileně řezník, „kam šel, jen až přijde.“ Dědek nepřišel. Starý muž kráčel zatím již po silnici z Fulneku, vykračuje si v řezníkových botách, maje na zádech shrnovačky a v kapse třicet krejcarů, které si řezník schoval do bot a kromě toho dvacet krejcarů, které stržil prodáním řezníkova kabátu v kořalně v Jestřábí.

https://cs.wikisource.org/wiki/Ve_stravovn%C4%9B

Velký den

U Hájků připravovali se oslaviti večer šestnáctileté narozeniny slečny Růži, když odpoledne přinesl listonoš Ladislavovi, nejstaršímu synu, následující dopis: Milý příteli! Přicházím právě z Bavor, buď tak laskav, vyřiď všem známým můj pozdrav a zároveň zprávu, že způsobím Vám malé překvapení (radost?), neboť navštívím Vás co nejdříve. Jsem trochu v podivném stavu, neboť mám rozbité boty a ostatní šaty nevypadají též přiliš půvabně. Píši to proto, byste mne snad u Vás nedali vyvést ven, kdybys nebyl doma při mém příchodu. Vyřiď doma laskavě, že objeví-li se u Vás individuum, mající vzezření vandráka, poznáte mne dle toho, že mám na hlavě klobouk plstěný, úplně zdeformovaný a za ním tři dlouhá havraní péra. Vzpomínám si, že jsi mně kdysi v Praze říkal, že máš sestru, máš-li ji skutečně, vyřiď jí můj srdečný pozdrav. Taktéž paní matce. Na zdar! Tvůj Jaroslav. „Můj nejlepší přítel přijede,“ řekl Ladislav své matce dole v kuchyni, která byla zaměstnána pečením zajíců, cukroví, vydávajíc rozkazy služkám. „Jsem mu povinen srdečností,“ pokračoval Ladislav, „neboť jednou v Praze mně pomohl z velkých nesnází. Víte, to je ten, jehož podobiznu máme v album vedle mé babičky. Poznáte ho, kdybych nebyl doma, že má za kloboukem tři péra. Mám tušení, že přijede dnes. Jdu do pivovaru objednat novou osminku piva.“ Ladislav vyšel ven a šel psaní ukázat svým přátelům. „Kdybych byl dramatickým spisovatelem,“ řekl jeden z nich, „měl bych dobrý sujet k veselohře. Hleď! Tvůj přítel vypadá jako vandrák a má tři péra za kloboukem, dle kterých ho máte poznat. On ale nepřijde. Přijde jiný, skutečný vandrovní, který má též tři péra. Vy ho přijmete, jako kdyby to byl tvůj přítel. Pochopuješ?“ „Jdu objednat novou osminku piva,“ odpověděl Ladislav krátce, „můj přítel bude mít žízeň.“ Desetiletý bratr Ladislavův, Josef, vypravuje téhož dne o šesté hodině večer v podloubí na náměstí svým přátelům, Frantíkovi a Lojzíkovi, následovně: „Dneska je u nás velkej den. Láďa dostal nějaké psaní, a po 5. hodině přišel k nám do domu velkej, starej, otrhanej člověk. Měl tři péra za kloboukem. Kluci! Ten vám vypadal. A, kluci, maminka hned poznala, že je kamarád našeho Ládi. Byl promočenej a když se převlík' nahoře do Láďových šatů, vypadal hned jinak. Ten velkej, otrhanej chlap se proměnil a vypadal hezky.“ Ladislav Hájek napsal do svého denníku: …Vrátil jsem se z pivovaru. Můj přítel byl již u nás doma. Maminka řekla, že se ho lekla. Poznala však hned, že jest mým přítelem dle tří per za kloboukem. Objali jsme se a políbili. Měl jsem strach, aby snad nevyvedl u nás nějakou hloupost. „Musíš se krotit v pití,“ řekl jsem mu. „Neptám se tě,“ odpověděl přítel. „Drahý příteli,“ prosil jsem, „pojď se mnou k Julovi, ten ti dá informace, jak se máš u nás chovat.“ „Nechci žádných informací, co je mně do informací,“ odpověděl přítel, „máš to zde dobře zařízené…“ „To je tvá sestra, na jejíž oslavu dnes bude večírek,“ pokračoval, ukazuje na sestru. „Slečno,“ řekl k ní, „já vás znám z vypravování Láďova. Často v noci, když neměl na čaj, to jsme chodili obyčejně ke Korousovi na Staroměstské náměstí, platil jsem za něho a tu vždy říkával, že vás dá mně za manželku.“ „Pro boha tě prosím,“ řekl jsem, „mírni se, sestra není zvyklá na takové řeči, vrátila se z kláštera.“ „Eh, klášter sem, klášter tam,“ pravil přítel, „stačí, že jest zde, že se dnes pořádně na její zdraví najím a napiji.“ „Odpusťte, slečno,“ obrátil se k sestře, „na poslední své cestě jsem trochu zhrubl, ale myslím, že to nevadí.“ „Kolik pak jsi objednal piva?“ „Dvě čtvrtky a dvě osminky.“ „Kolik pak nás bude?“ „Deset.“ „Myslím, že bys mohl někoho škrtnout ze seznamu,“ řekl přítel. „Myslím, že na mne nezapomenete tak brzy,“ obrátil se k mé sestře, „to víte, kam přijdu, tam to vypadá jako po bitvě u Nördlingen, víte, slečno, u Nördlingen byla bitva se Švédy, o které Adam z Lišova piše: „Můj otec v bitvě u Nördlingenů se svým regimentem, tisícem kyrysníků, stanul a pole obdržel, začež od císaře Ferdinanda vlastnoruční list obdržel.“ „Slečno,“ pokračoval přítel, „myslím, že jsem nyní udělal na vás dojem učeného člověka, ale pravím, všechna sláva, polní tráva.“ „Mírni se, prosím tě, Růženka byla v klášteře,“ prosil jsem. „Slečno,“ odpověděl přítel, „máte hezké jméno, dám vám epiteton ornans, spanilá Růženka, no, nemusíte se rdít. Ladislav je můj přítel a na základě toho my jsme měli vždy vše společné, považuji vás za svou mladší sestru a proto dávám vám radu: Bez mého svolení se nevdávejte!“ „Jaroslave!“ „Kdybyste se však chtěla vdát, vdejte se a vyvolte si muže, kterého milujete.“ „Jaroslave, pamatuj se, že Růža se teprve nedávno vrátila z kláštera,“ prosil jsem. „Slečno,“ mluvil neúnavně přítel, „výchova klášterní slouží…“ „Jaroslave!“ „Slouží mně k tomu, že vám řeknu nyní své mínění o klášteře. Kláštery zrušit!“ „Jaroslave, Růžence je teprve šestnáct let!“ „To nevadí,“ mluvil přítel, „i nám bylo šestnáct let před léty. Vám jest tedy, slečno, šestnáct let. Znal jsem jednu slečnu ve vašem věku, a ta byla zamilována do dvou kadetů, jednoho úřadníka, tří hudebníků, poněvadž nosili dlouhé vlasy a konečně do mne. A víte, proč do mne? Poněvadž se dověděla, že nemám hudební sluch, a poněvadž ona sama též postrádala hudebního sluchu.“ „Milostpaní řekla,“ mluvil dále přítel, „abych si počínal zde jako doma, pročež dovolte, abych si zul boty, nebot mne tlačí.“ „Ale Jaroslave!“ „Každý ví, kde ho bota tlačí,“ odpověděl přítel, a zul si v salonu boty… „Jdu teď narazit soudek, nebot už začne večeře a známí se scházejí. Mám starosti, zda přítel nebude si přiliš volně počínati…“ Slavnostní večeře počala. „Náš host“, jak ho nazývali, pronesl při prvním jídle, zajíci na černo, následující první oslavnou řeč: „Slavné shromáždění! Přišel jsem, byl jsem poznán a uvítán. Přišel jsem z ciziny a to ze Švýcar, přes Bavory šel jsem pěšky a navykl si různým způsobům, na př. nespokojím se s jednou porcí zajíce na černo, vezmu si dvě porce, račte proto odpustit a naše ctěná hostitelka nechť pováží, že jsem důkladně vyhladověl.“ Slečna Zdenka, která seděla vedle slečny Růži, podotkla: „Má hlad“. „Špatně dělá, kdo dary boží v sobě udušuje,“ podotkl milý host a pustil se do jídla. „Pepíku,“ řekl Ladislav ke svému mladému bratru, „tobě se nějak svítí oči.“ Ještě před druhým jídlem byl odnesen na postel do ložnice, neboť vyšlo na jevo, že pomáhal při narážení soudků odpoledne v předsíni a dále, že ztrávil čas od tří hodin do pěti v předsíni u soudků, což nemohl náležitě odůvodnit. Příhoda s Pepíkem rozproudila zábavu. Při druhém jídle řekl doktor Lanfeld, dopíjeje sklenici: „Nevím, kolik jsem vypil.“ Zamlčel se. „Pamatuji se,“ pokračoval, „positivně vím, že zde v okolí málo hoří. Za to když jsem byl ve Slezsku, pořád hořelo na statcích hraběte Láriše. Sedíme v hostinci. Jedou hasiči kolem. „Kde hoří?“ ptáme se. „U hraběte Láriše.“ Za čtvrt hodiny zase jedou jinam. „Kde hoří, co hoří?“ Hrabě Láriš!“ Tato řeč, která neměla žádné souvislosti s předcházející rozmluvou, vzbudila velkou veselost. „Jest to improvisace,“ podotkl náš host. Při třetím jídle promluvil milý host: „Ctěná společnosti! Šalamoun, nejmoudřejší z proroků starého zákona, praví v bibli: „Člověče, užívej všechno, co se ti ku požitku nahodí, vše jest ti dovoleno, a těš se z práce, kterou jsi vykonal.“ Prosím tudíž o dovolení, bych si mohl vzíti ještě jednu porci.“ Když byla přinesena zmrzlina, mluvil jeden z přítomných, studující lékařství (když snědl třetí porci), o nebezpečnosti požívání zmrzliny. Okolo desáté hodiny byl dán návrh, aby soudky z předsíně byly dopraveny do jídelny. Návrh byl většinou hlasů přijat. „Dělá to větší dojem domácího štěstí,“ řekl „náš host“, když soudky stály u dveří, „všude dobře, doma nejlíp.“ „Svlečeme si kabáty, neboť se všichni známe,“ podal „náš host“ další návrh, který byl teprve po dlouhé debatě přijat. „Ku poctě svých narozenin zahraje nám slečna na piano!“ řekl ve svém přípitku, který skončil slovy: „Kéž vaše narozeniny, drahá slečno, se opakují každý den!“ Tlumoče přáni všech, řekl doktor: „Hleďte! Sedíme zde a zabíjíme marně čas. Jak ho zabíjíme? Sezením. Prosím, positivně vím, sedíme! Dobrá! Tancujme!“ Ladislav a jeho přítel mrkli na sebe. „Tancujte,“ řekl Ladislav, „já neumím a Jaroslav také ne.“ Společnost odebrala se do salonu a v jídelně zbyli jen oba přátelé… „Musíme nahnout soudek,“ řekl po nějaké době Ladislav, „já tě měl vždy velmi rád, podej sem sklenici.“ Ze salonu ozýval se zpěv, hluk tance a zvuky valčíku. V denníku Ladislavově nachází se následující zmínka o slavnostní večeři: …O páté hodině ranní šli jsme ukázat Jaroslavovi naše město. Jaroslav si po cestě bručel: „Odbila dvanáctá hodina, chval každý duch Hospodina, opatrujte světlo, oheň, at není žádnému škoden.“ „Vypadá to zde jako v Pise,“ řekl Jaroslav, když jsme mu ukázali kulatou věž kostela, „je moc na stranu nakloněna.“ „Co pak to bylo,“ ptala se ve Vodní ulici jedna sousedka druhé, když ráno vynášely služky z domu koš s rozbitým nádobím a koberce. „Ale, milá paní,“ řekla sousedka, „to nevědí, u Hájkojc byl včera „velkej den“. Slečně bylo šestnáct let.“

https://cs.wikisource.org/wiki/Velk%C3%BD_den

Vlastivěda

„Jsou okamžiky v lidském životě, že i vůl pláče,“ pravil kdysi jeden neznámý filosof po dvanácté hodině noční u „Fleků“. „Veselost hraničí se sentimentalitou,“ řekl, řekněme, škarohlíd Schopenhauer. Uváživ význam těchto dvou vět, jel jsem svůj bol, smutek, zármutek vyplakat do Vejvodova Městce. Tak jezdili kajícníci na poušť. Ostatně Vejvodův Městec jest něco tak opuštěného, že by zdejší okolí napravilo i Máří Magdalenu. Sem jel jsem tedy plakat nad sebou. Přišel totiž světlý okamžik, kdy jsem si uvědomil, že jsem lotr a litoval jsem ubohou zemi, že mne nosí. Co lidí už se mnou zkusilo trápení. Ale nechme toho, ať se nerozpláči poznovu. Vejvodův Městec jest záludná obec. Jaktěživ jsem něco podobného neviděl. Jmenuje se to Městec a je to nepatrná obec o 18 číslech, z nichž je 7 na spadnutí. Patřilo to patrně dřív nějakému vévodovi, který dle toho všeho o sobě asi tvrdil, že je chudý jako kostelní myš. Tato spustlá obec, do jejíhož okolí jsem se výborně hodil, je úplně mezi lesy, jaktěživ jsem o ní ničeho neslyšel. Tři hodiny za obci je v lesích hájovna. Hajný má poetické jméno Pampeliška, pije kořalku a nadržuje pytlákům. Když jsem se o něm dozvěděl, přistěhoval jsem se k němu. Svůj k svému. A oddal jsem se lítosti, bloudil jsem po lesích, utíral si oči velkým červeným kapesníkem, chodil jsem bos, živil se kořínky, kobylkami a uzeným masem s knedlíky se zelím a neholil se. Za týden vyhlížel jsem jako spustlý cowboy z divokého západu. Abych pak ještě víc trýznil své tělo, objednal jsem si z Prahy poslední ročník „Moderní revui“, kterou jsem pročítal leže v té lesní pustině na břiše, maje před sebou psí lebku, kterou jsem vyšťáral na hnojišti hájovny a v kapse láhev obyčejné pusté kořalky. A když ani potom neobjevila se u mne účinná lítost, vydal jsem se na pouť do Vejvodova Městce, kdež jsem vypil pět sklenic nějakého strašného venkovského piva, v každé sklenici s tuctem pivních mázder. Pak byla má lítost úplná. Jednoho dne seděl jsem v hlubokých lesích na oroseném balvanu a přemýšlel, co dělají asi v Dejvicích, když v tom z mého klidu mne vyrušil hlasitý hovor na jedné z těch ztracených cest v této pustině a přede mnou objevil se pán, provázený dvěma staršími dámami. Jedna z nich měla v ruce velký zápisník a na nose brejle. Druhá měla v ruce mapu a rozhlížela se, jakoby chtěla spolknout celou krajinu. Pán vypadal strašně utahaně, byl tlustý a na první pohled bylo vidět, že mu cestování nesvědčí. Potil se a na konci hole sušil si dva kapesníky, které promočil stálým utíráním potu. Na holi měl ještě dva plaidy a jeden havelok. Když uviděl před sebou bosého, spustlého mladého zarostlého muže, totiž mne, otázal se: „Poslouchají, člověče, je daleko ještě do Vejvodova Městce?“ „I je, milostpane,“ řekl jsem. „A jak asi?“ „Přijde na to, milostpane.“ „Dvě nebo tři hodiny?“ „Tak nějak, milostpane.“ Pán se zamlčel a ta s brejlemi řekla k němu německy: „Zeptej se toho sprosťáka, zdali není tu v okolí něco památného, nebo zdali se nevypravuje zde nějaká pověst.“ Pán mně to přetlumočil a já zdlouhavě odpověděl: „I chvála pánu bohu, památek tady máme dost a pověstí taky.“ Dáma s brejleni připravila si tužku, zápisník a já pokračoval: „Tak ku př., milostpane, tadyhle na tom balvanu, co sedím, seděl před dávnými léty svatý Cyril a Methoděj, vlastně ne, babička říkala, že jo, takhle to bylo, sv. Methoděj tady seděl, kdežto svatý Cyril stál támhle na tom kameni vedle, nebo k sakru, počkejte, jak to bylo, támhle na tom kameni seděl sv. Cyril, kdežto sv. Methoděj na tomhle, co sedím, stál, ale ne, když já mám slabou paměť a ono to už je dávno. Nebožtik otec zas říkal, že oba stáli na jednom kameni, ale že neví, na kterém, na tomhle prý seděl Napoleon a tam stál pruskej Bedřich. Čert ví, co je na tom pravdy, ale náš starosta říká, že zde ležel Krištof Kolumbus z Uhlířských Janovic.“ Sotva jsem to dořekl, první na útěk se dala dáma s brejlemi, upustivši zápisník, za ní běžela druhá s mapou a za všemi klusal uděšený pán s plaidy a havelokem a já volal za nimi: „Nebojte se, já vám povím, jak jsme tady zamordovali knížete Sama.“ Byli však již pryč. Zvedl jsem zápisník a tam jsem četl na deskách: „Vlastivědné poznámky z potulek po českých vlastech.“ Toho dne se mně ulevilo.

https://cs.wikisource.org/wiki/Vlastiv%C4%9Bda

Vojenský pes pana hejtmana

Pan hejtman překvapil společenský stůl v důstojnickém kasině, kde se mluvilo německy a křičelo na číšníka, který neznal ani slova německé řeči, „zahlen“, tak náhle a neočekávaně, až nadporučík Vašatka vykřikl na číšníka: „Pivo, pane Václave,“ místo obvyklého: „Bier, Herr Wenzel!“ Pan hejtman, zarytý nepřítel všech psů, přivedl si totiž toho dne ke stolu psa. „To je vojenský pes, až z Itálie,“ vysvětloval, když se bylo překvapení poněkud utišilo, „toho psa mně přivezla má neť.“ Nadporučík Vašatka se zatím upokojil a mluvil zase německy: „Prosím, jako to: vojenský pes.“ „To nevíte,“ ozval se pan hejtman basovým hlasem, kterého se celá setnina bála, „ten pes jest jedním ze psů, které v poslední době italská armáda si zaopatřila k vyhledávání nepřátelských hlídek a kteří první službu konali při posledních manévrech.“ „A které,“ dodal nadporučík Křečan, veliký cynik, „piemontští cikáni s velkou chutí pojídali. Inu, vojenský pes.“ Pan hejtman nevšiml si této poznámky a pokračoval: „Má neť byla v Turině a tam se jí podařilo zaopatřiti si tohoto psa. Pane, na něho se musí mluvit italsky, že ano, mio caro?“ Pes vyskočil a zavrčel. Tato příhoda stala se odpoledne. A do večera o ničem se u stolu nehovořilo, než o psech, o vojenských psech, jejichž jeden exemplář ležel zde pod stolem, rozkusuje pomalu bílou rukavici páně hejtmanovu, jež byla tomuto vypadla z kapsy. Bylo právě sedm hodin večer, když do místnosti vstoupil, salutuje, šikovatel: „Poslušně hlásím, pane hejtmane, do našeho praporu se dali moli.“ Tu byla druhá vzrušující událost toho dne. „Náš prapor!“ To slovo bylo pro vojáky posádky, vlastně mělo být slovem vždy vzpružujícím. Kudolf Vítek, když přišel na vojnu, sice nemohl pochopit, co proč vlastně se s tím praporem dělá tolik řečí a s ním i mnozí jiní, ale byl na vojně jenom pár dní a již také s povátnou úctou šeptal: „náš prapor“. Ten prapor byl obestřen jakousi záhadou. Nikdo ten prapor neviděl, jenom kaprál vždy vykládal: „Až půjdete kolem dveří, tam, co stojí dva na stráži, tam jest náš prapor, unsre Fahne, ne fangle, voni, člověče na pravo, ať to zas neřeknou, sic budou sedět, also unsre Fahne, žádná fangle, also!“ A pan šikovatel za to uměl vypravovat tolik krásných věcí o tom praporu. „Už není celý, už je ho jen půl, ostatní nám všechno nepřítel z něho ustřílel, ale naše setnina vždy s ním zvítězila a ten, co ho držel, když pad’, ještě se ho nepustil a křičel: „Ku předu!“ Tak ať si to každý z vás zapamatuje. Prapor je svatá věc, was heiliges, a náš prapor zvláštť. A pamatujte si, kdybychom s ním vytáhli, musíme zvítězit a když nás zastřelí, prapor nepustit a křičet „ku předu!“ pak pobijeme snadno všechno.“ Pan šikovatel se rozohnil. A do tohoto praporu se dali dne 2. října moli. Pan hejtman připjal si šavli a provázen psem, opustil kasino, šikovatel šel uctivě za ním. „Jak se to stalo?“ obrátil se venku na šikovatele: „Stráž viděla dnes lítat z komory, kde je prapor, moly, v komoře ráčí mít paní hejtmanová kožich a rukávníky,“ nesměle pronášel šikovatel. „Ptám se jich na kožich?“ zlobil se pan hejtman. „Tedy v praporu jsou moli?“ „Ano!“ „Komora se musí dát vybílit, prapor vynést a přenést na chodbu mého bytu, na levou stranu, kam svítí slunce,“ nařizoval pan hejtman; „víte, tam, co visí na věšáku můj vlněný šál, který nosím, když je chladno, kolem krku. Stráž bude stát, než se komora vybílí, před chodbou. Abtreten!“ Uplynulo několik dní. Komora se bílila, prapor, svatá věc, stál vedle věšáku, na kterém visel vlněný šál páně hejtmanův a vojenský pes zatím naučil se několika kouskům, jako na příklad vyrážet vojákům z ruky, když šli s obědem, plechové koflíky, polykat vojenské knedlíky a podobně. „To je vám chytrý pes,“ vyprávěl pan hejtman v kasině; „každý den se něco naučí. Mé neteři rozkousal několik psaní, až ubohé dítě plakalo. Předešle přines' ke mně do pokoje tobolku s penězi, kterou vzal se stolku mé neteři. A nyní ho učím, když jdu po obědě na procházku do zahrady, že zahvízdnu a on za mnou přinese můj vlněný šál.“ „Vojenští psi mají ve válce velkou budoucnost. Druh těchto psů má velmi jemný čich. To byste, pánové, neřekli, že když má neť zasedne k pianu, ještě než počne hrát, již to můj pes větří a dá se do štěkotu, třebas bychom byli někde za městem.“ Pan hejtman rád vypravoval, co nebylo pravda. „Ale tomuto byste absolutně nevěřili. Před praporem má velkou úctu a dělá front. Zkrátka, pokračoval pan hejtman, „nikdy jsem psy nemohl vystát, ale tohohle psa mám vskutku rád. Podívejte se, pánové, jen na jeho oči. V těch očích je takový výraz moudrosti, že vidět jen ty oči, člověk by neřek', že jsou to psí oči.“ Za několik dní řekl pan hejtman v kasině vážným hlasem: „Vím, že jste všemu nevěřili, co jsem o tomto psu vypravoval; abych vám podal tedy důkaz, že pes jest vskutku tak chytrý, jak jsem vypravoval, zvu vás všechny, byste přišli po obědě okolo druhé hodiny do mé zahrady. Uprostřed zahrady se postavím, zahvízdnu na mého psa, a za chvíli objeví se, nesa můj vlněný šátek na krk.“ Toho dne odešel dříve ze společnosti a konal několik pokusů se psem, které se úplně podařily, šátek byl však plný prachu. „Ať služka ten šál vyklepe, řekl při večeři ke své manželce.“ Byly dvě hodiny po obědě. Pan hejtman sešel dolů do zahrady a ještě jednou přítomným důstojníkům vykládal: „Postavím se teď do prostřed zahrady a zahvízdnu, za chvíli je tu pes a přinese mně šál na krk. Tak pozor: pffiii!“ Chvíli se nic nedělo. „Co ta bestie dnes dělá?“ zlobil se pan hejtman. „Už jde a něco nese,“ poznamenal po chvíli jeden z důstojníků. A vskutku na schodišti objevil se pes, vlek“ cosi dlouhého v tlamě. „To je dlouhý šál,“ poznamenal opět jeden z přítomných. Křoví se v tom rozhrnulo a mezi překvapenou společnost položil vojenský pes pana hejtmana svatý prapor, roztrhaný mnohem více, než původně. Pan hejtman vyskočil, přeskočil křoví, několika skoky přes schodiště byl na chodbě. Tam vedle prázdného věšáku stála žerď se zbytky ušpiněné látky. „Kde je můj šál na krk,“ vykřikl do kuchyně na neteř. „Ten šla právě před chvílí služka vyklepat.“ Když pes nenašel šátek na věšáku, strhl prapor se žerdě a poslušně jej přinesl, aby si pan hejtman do svatého praporu zabalil krk. Vojenského psa odvezl si pak pohodný, který ho prodal mlékařce.

https://cs.wikisource.org/wiki/Vojensk%C3%BD_pes_pana_hejtmana

Výprava Jana Hučky z Pašešnice

Jan Hučka na Pašešnici od té doby, co v Domažlicích v hostinci u staré brány seznámil se o trhu s Andulkou Tolárkovou, nežertoval za večerů v rodné vsi s děvčaty. Ještě, že s Hanou promluvil několik slov a štípl ji do buclaté brady, ale to udělal jen z toho důvodu, že Hana z Pašešnice byla velmi podobná Andulce z Hrádku. Modré oči, hebká pleť, táž ladná postava. Měl dojem, že štípá do brady Andulku. Jen ten hlas Hany byl jiný! A to uvedlo opět Jana Hučku do pravé míry, do duševní rozvahy. Za večerů, sedě před domem na lávce, vzpomínal na Andulku. Stále dumal o prvním shledání. Viděl v duchu ten šumný rej v Domažlicích na náměstí o trhu. Sedláky z okolí, ze všech chodských vesnic, s širáky na hlavách a s dlouhými kabáty, pestré varhánkované sukně selek a „dívčí“, jejich šátky, černé, na babku uvázané, střevíčky, punčošky, slyšel hovor hlasitý, křik sedláků a jemné hlasy děvčat, viděl vozy s potravinami, slyšel ržání koní, bučení hovězího dobytka. Před jeho zrakem rozvinul se celý pohled na ten trh. Viděl domažlické podloubí, jindy tiché, ale tenkrát oživené ruchem trhu. Šum z krámů pod podloubím, plných kupců, mísil se v hukot hlasů z náměstí. A tenkrát ještě chodil sám mezi vozy, a mezi lidem. Sám a sám. Parno toho dne bylo veliké. V hrdle mu vyschlo a on zašel si dole u brány do hospody. A tam v té hospodě seznámil se s Andulkou, která zde seděla se svým otcem. Takovým nezvyklým způsobem. Převrhl sklenici piva, pivo teklo po stole, se stolu dolů na varhánkovitou sukni Andulky. Do dnes se Jan Hučka diví, kde nabral tolik pěkných vět na svou omluvu. Mluvil jako řečník. Ba, pamatuje se dobře, že Andulka se usmívala, zatím co její otec bručel: „Já jsem sedlák Tolárek z Hrádku, nevídáno o sklenici piva. To nás huž nezabí.“ A on zas tak pěkně se omlouval, Andulka se usmívala a řekla, že to nevadí, že je to jen pivo a její otec pravil: „Tak si ťukněte s námi, vy jeden neohrabo.“ Pak už nebyl sám. Vedle něho seděla Andulka. Ty její krásné očí dívaly se na něho přívětivěji a přívětivěji, zatím co on vykládal jejímu otci, že šel se podívat na trh, zdali by nenašel nějaké tele. Tatík ho vlastně sem poslal, aby nějaké koupil, ale nenašel žádné přiměřené. Všechno tolik drahé. Na to poznamenal Tolárek, že jistě nezastavil se on tam u radnice, že tam jejich čeledín prodává. A jaká telátka, laciná a krásná. Když potřebuje, jen říci. Jedno má strakaté, to by se hodilo. A není drahé. Šli se podívat. I s Pánem Bohem! Má koupit jinde, koupí od Tolárka. Vypijou spolu litkup. Ale sami ne. Andulka musí jít s nimi. Zaplatil a šli zase do hospody. Jen když Andulka seděla vedle něho. (Napřed se mu zdálo, že to roztomilé strakaté telátko je nehorázně drahé, ale pak nepřišlo mu vůbec na mysl, že něco koupil.) Andulka vedle něho! Bavil se tak krásně s Andulkou, hodina za hodinou ubíhala, každá hodina hezčí předcházející,a večer zvedli se, strakaté telátko vzal mu jeden z Pašešnice na vůz a on jel doprovodit Andulku až na Hrádek. Tatíka ztratili v nějaké zájezdní hospodě a šli sami, vytrhováni z hovoru dupotem koní, práskáním bičů a harašením vozů, vracejících se sedláků z trhu. Vybízeli je, aby si sedli, neučinili tak, ale pomalu kráčejíce v zamlklém soumraku hovořili o všem možném. Tak přišli až na Hrádek. Rozloučili se srdečně a Jan Hučka vracel se sám domů na Pašešnici, chovaje ve svém srdci nejkrásnější upomínku na tento trh. A když přišel domů, čekala ho strašná skutečnost. Starý Hučka, jakmile vstoupil do světnice, spustil: „I ty kluku, cos to koupil za tele?“ A doložil větou, kterou tolikrát již mu pan páter rozmlouval: „Mordié, kluku, set sakramentská, co si za ně dal?“ Jan jmenoval obnos a dostal v zápětí nehorázný pohlavek. „Tak ho kluka poslat pro něco,“ křičel starý, odpínaje si řemen. Zamilovaný Jan Hučka uznal za dobré spasit se útěkem, a utíkaje slyšel za sebou: „Kam's dal oči, kluku!“ Kam dal oči? Lehká odpověď. Díval se na Andulku. Ale od té doby ji neviděl. Tak a podobně vzpomínal na první své setkání s Andulkou. A dále řada vzpomínek vybavovala se, jedna za druhou. Tak vzpomínal, jak asi za týden po trhu umínil si, že Andulku navštíví, ale tatík tak dlouho se ho vyptával, kam chce jít co tam chce dělat, až pomaloučku dozvěděl se všechno. Bylo třeba, aby podruhé se spasil útěkem. Tolárek, Andulka, tatík, řemen, Pašešnice, Hrádek to vše splývalo mu tenkrát před zrakem v jeden celek a ustoupilo na konec bolestnému dojmu, že dostal řemenem přes záda. A tatík neměl na tom dost. Přísně domlouval mu večer, aby zanechal takových hloupostí, jako běhat z Pašešnice až na Hrádek za děvčetem. Půltřetí hodiny pomalu, a dvě hodiny cesty dobré chůze. „Já jsem se, kluku, jen jednou spálil,“ končil s povzdechem své napomenutí, „když se budeš chtít ženit, vyber si nějakou odtud, kterou známe, a ne bláznit za holkou…“ „Andulkou Tolárkovou,“ doložil zamilovaný Hučka. Otec chopil se ho za ruku a beze slova vedl do stáje, a tam řekl hněvivě: „Tak se podívej, kluku, jak tě okrad ten lump Tolárek, takové nedochůdče jsi koupil za tele.“ „Je jako malovaný,“ hájil je Jan. „Tak tě okradli se vším,“ skončil rozzlobeně starý. „Ale Andulka…“ poznamenal Jan. „Himl, mordié…“ zněla odpověď a mladý vyběhl ulekaně ze stáje přes dvůr; otevřel vrata a vyrazil ven na náves. Tam se uklidnil. Ale byly to truchlivé myšlenky, které ho stíhaly. Vyvrcholily pak při jeho návratu a nadchly ho, že pozměnil píseň: „Domažlická brána, pěkně maluvaná…“ v píseň také smutnou, ale hodící se na zelená vrata, kterými vcházel do statku a které před nedávném natíral na zeleno. Bručel si: „Ta zelená vrata, pěkně maluvaná, kdo ta vrata maluval, ten Andulku miluval, ten huž tady není, huž je pochovaný.“ Zarazil se, neboť otec prohlížel cosi na dvoře. Pozdravil, vešel do světnice, a tam pojídaje k večeři s čeledínem svou oblíbenou pochoutku, tuřín s brambory, zůstával stále smutný a stále zadumaný. A když šel ležet, spával na půdě za teplých dnů letních, tu natažen v horském seně bručel si: „Kdo ta vrátka (jsa v něžné náladě zdrobnil nyní „vrata“), kdo ta vrátka maluval, ten Andulku miluval, ten huž tady není, huž je pochovaný…“ Starý kocour připlazil se k němu a začal příst. A tu Jan Hučka hladil jemně kocoura a škrábal ho pod krkem. A v náhlém pohnutí a roztoužení dal se do pláče. Tento silný, čtyřiadvacetiletý mladý muž, plakal jako malé dítě. Byly to rozhodně truchlivé vzpomínky, které kroužily jeho nešťastnou hlavou. Vzpomínky, jak ta jejich láska krásně začala, a jak nijak nepokračuje. U Andulky zbyla zajisté jen vzpomínka na trh, ale u něho, kdyby jen vzpomínal, bylo by toho víc. Mohl by vzpomínat, jak přísný otec střežil ho při každém kroku. Zamkl mu sváteční šaty, když v neděli nechtěl jít s otcem do pašešnického hostince. Jednou mu zamkl boty, a tak celých čtrnáct dní, ba víc, po celé tři neděle neviděl Andulku. Kdyby aspoň viděl statek Tolárkův, bylo by mu lehčeji u srdce, kdyby viděl okna stavení, za kterými žije Andulka. Nepřišlo by mu to tolik líto, že s ní nemluvil od té doby. Ale kdy našel by jen příležitost k tomu? Otec ho střeží… Na pole jde s ním, zdrží-li se někde jen chvíli, už ho všude hledá. Alespoň kdyby viděl Tolárkův statek! Za teplých nocí, leže na půdě, zdrcený tíhou neštěstí, svým neblahým osudem, přemýšlel o poslední větě. Vidět Tolárkův statek, vidět okna, za kterými žije Andulka. I kdyby s ní nemluvil, co posily duševní odnášel by si pro další dobu ze své výpravy. Výprava! Jaké to jednoduché slovo a jak dá se jednoduše provést! Tatík spí dole, on leží na půdě, oblékne se, sejde za noci dolů, přeleze plot u dvora, a dvě hodiny do Hrádku, toť přece maličkost. A dvě hodiny nazpět, jak ty uběhnou rychle, když v duchu bude vidět okna Tolárkova statku. Nezdrží se tam dlouho, obejde jen statek, zastaví se na chvíli, tak si tiše povzdechne a pak nazpět, aby přišel, než doma vstanou. Ulehne na půdu, jakoby nic. Nikdo se nedozví, že byl pryč. Ještě jednou si vše důkladně rozvážil a vydal se opatrně na svou výpravu. S půdy dolů, přes plot dvorku, pak přes náves. Byla tma. Měsíc jen mdle prozařoval mraky, osvětluje matně celé okolí. Nikdo nebylo slyšet ani zvuku. Od Pašešnice dolů spěchal, aby si nadešel, lesní stezkou. Kráčel ve tmě hlubokými lesy, kde jen šumění potoků přerušovalo noční klid. Bylo mu nevýslovně blaze. Každý ten skok, který ve spěchu udělal, klopýtaje v starém lese přes kmeny stromů, přes kořeny, zdál se mu, že přibližuje ho k Andulce. Tak přišel do údolí a pustil se nahoru ve tmě, obeznalý s celou krajinou. Ssál do plic chladný noční vzduch, prosycený pryskyřicí a vůní lesních květin. Kráčel tak v černu lesa, až les řídl a on spatřil, jak probleskuje mezi stromy bílá silnice, vedoucí z Domažlic na Kubici. Uvítal ho šumot rákosí. Malá čtvrthodinka a spatřil měsíčním světlem mdle osvětlený Babylonský rybník s dlouhými černými stíny, které poskakovaly po jeho stříbřité, jemně se vlnící hladině. Od „Babylonu“ po silnici rovně. Za ním na pravo černaly se lesy, bílá silnice zatáčela a ten rozdíl černé a bilé barvy zrovna svítil do očí. Pak na levo polní cestou. Bylo právě před žněmi. Obilí vysoké vonělo v chladnu letní noci, v chladnu příjemném a osvěžujícím… Jan Hučka blížil se k Hrádku. Poznával již obrysy vesnice, v dáli na konci zasmušilý zámeček, obrysy všeho matné, velice matné, ale milé, a jak milé. Zde statek Tolárkův a ve statku spí jeho Andulka. Již bude blízko u samého stavení, jest na začátku obce. Noční ticho vznášelo se nad celou obcí, jen chvílemi zaštěkal pes a odněkud z lesů zahučel sem nejasný zvuk. Snad pytláci střelili nebo někde tajně kácí strom. Stojí již u samého Tolárkova statku. Dívá se na statek, na vysoká vrata u dvora, a vzpomíná… Vzpomíná, jak se s Andulkou zde loučil, drže její ručku ve své dlani. Vidí ji stále před sebou… Zde asi za tím oknem spí… S věže kostela odbila druhá hodina noční. Bim! Bim! Musí se opět vrátit domů! Podívá se ještě jednou na celé stavení a pak domů. Přelétl zrakem celý statek, dům, kolnu, stodolu, vše z dola až po střechu, ještě jednou podíval se láskyplně na okno, za kterým dle jeho domněnky spí Andulka, povzdechl a vracel se. Šel pozpátku, aby ještě chvíli mohl sledovat Tolárkovo stavení, konečně klopýtl, padl a pak šel již pořádně domů, v srdci potěšen, jakoby byl mluvil s Andulkou, ne zrovna jako, ale přece jako. Zeptat se ho na to, nedovedl by se také vyjádřit. Zas šel cestou do polí mezi vysokým žitem. Měsíc vyplul z protrhaných mraků a ozářil bílým světlem celou krajinu. Bylo vidět, jak žito se vlní v záchvěvech větříku… Vyšel ze žita na silnici. Krajina náhle zjevila se v celé kráse měsíční noci. V té hluboké kráse, která zejména v horách a lesích uchvacuje. Díval se před sebe. Tam lesy a v nich černo. Všude dlouhé stíny. Zasmušilý Čerchov, vysoký, mohutný, ale černý majestátně a příšerně. Uchvátila ho náhle neznámá bázeň. Bázeň před velebnou nocí, před jejími černými stíny a pak před tatíkem. Co ten asi dělá, přišel-li tak na to, že on zmizel z půdy. Padla na něho ta bázeň náhle a cesta zdála se mu býti strašnou, příšernou, a Janu Hučkovi přecházel mráz po zádech, který se stupňoval, až Hučka počal se třást po celém těle a srdce mu rychle tlouklo. Výčitky svědomí, že tatíka podvedl a z půdy zmizel, velebná noc se svými stíny, strach před řemenem, známou veličinou, to vše na něho účinkovalo. Cítil zvláštní tlak na zádech, jako kdyby někdo mu šel v patách. Ohlédl se, rychle se obrátil a zrychlil krok. Nebylo pochyby, po silnici za ním běželi nějací páni v černých šatech. A čím víc bylo stromů u cesty, tím víc bylo černých pánů. Objevovali se před ním, za ním, po levé, po pravé straně, příšerní ve svých černých šatech a veselí! Poskakovali, ukláněli se, běhali po čtyřech, váleli se po zemi a běželi současně s ním. Strach je zlá věc, ale výborný malíř, maluje ze stínů různé figury. Jemu proměnil je na černé pány. Těch černých pánů bylo stále víc a víc. A když přišel k Babylonskému rybníku, na hrázi rybníka seděl vodník. Nevěřil v takové obludy, ačkoliv byl odchovaný v pověstech lidu, alo co by to mohlo být? Bylo to zelené, vypadalo to jako vrba, ale vrba to nebyla. Mělo to ruce, hlavu, nohy, tělo. Nu, dočista vodník v zeleném kabátě. Šel modle se: „Věřím v Boha,“ opatrně na druhou stranu silnice a nespouštěje obludu s očí, běžel podle příkopu, pronásledován černými pány. Ba že běžel, letěl, skočil do lesa, páni za ním v lese zmizeli. Letěl ku předu. Ba, číhají na něho, neobjevují se, chtějí ho zardousit, krev mu vypít z těla. On ví dobře, že až vyběhne z lesa, uvidí je zase, pakli totiž neskonči zatím svůj mladý život v rukou příšerných černých pánů. Byla to hrozná hodina, a když vyběhl nahoře z lesa, viděl, že ho tušení nezklamalo. Na silnici z lesa vedoucí na Pašešnici běželo za ním, kolem něho, tolik černých postav, kolik stínů vrhalo švestkové stromořadí v záři měsíční. A on letěl. Oni za ním. Již ho mají, ba ještě ne. V běhu viděl, jak se rozdělují. Jedni běželi stromořadím na právo a druzí za ním podél řady stromů na návsi. Psi je tuší, dělají strašný povyk! Měl ještě tolik síly, že nevěda, co dělá, zabouchal pěstí na vrata statku, a když uděšený starý Hučka přiběhl a vrata otevřel, viděl syna svátečně oblečeného a ležícího bez vědomí na zemi. Zamilovaný Jan omdlel strachy… Tří dny ležel v horečce a když čtvrtý den se mu polevilo, slyšel, jak na chodbě vykládal cosi soused jeho otci. Naslouchal a slyšel: „Bá, jó, dyť mluvím česky — Hučko, Krofta z Hrádku si huž vezme Tolárkoic Andu. Dyť v neděli měli vohlášky. A dyť jim to každej přeje…“ Za týden bylo vidět Jana Hučka na návsi v Pašešnici u studny, jak žertuje s Hanou, štípal ji do brady a tvářil se roztomile. Když se to celkem vezme, je hezká jako Andulka, ne-li hezčí, a že ten hlas je jiný? Hana má zvučnější hlas než ta budoucí Kroftova. A nemusí běhat za ní tak daleko. Zkrátka, Hana jest dnes ženou Hučky, a když ho chce hodně pozlobit, zazpívá mu: „Odbila hodina, bude bíti druhá, proč se můj Jeníček tam po Hrádku toulá.“ Dobírá si tím jeho nešťastnou výpravu. Nešťastnou? Šťastnou i nešťastnou, kdož by to chtěl rozhodnouti?

https://cs.wikisource.org/wiki/V%C3%BDprava_Jana_Hu%C4%8Dky_z_Pa%C5%A1e%C5%A1nice

Wótka lasów, wótka jagodowa

Žádný farář nepojistil si tak vděčné paměti svých osadníků, jako „ojciec plebań“[2] v Dąbrowicích. Po celém tarnowském kraji budou si ještě dlouho vzpomínati na tohoto dobrého stařečka, a potomci nynějších osadníků budou svým dětem vypravovati, co od svých rodičů o tomto dobrém muži slyšeli. A nebyla to snad ohnivá kázání, vlévající spokojenost do duše dobráckých sedláků, nebyla to snad jeho zbožnost, která mu získala nesmrtelnou slávu v Dąbrovicích, v okolí, ba až i v Tarnowě. Byla to jeho zelená wótka, o které sám někdy v nadšení tvrdil, že je to krev z jeho těla, extrakt jeho myšlének, dítě jeho rozumu. A ne méně poeticky zněl název jeho výrobku: „wótka lasów, wótka jagodowa“. On tvrdil, že dal mu tento název, když kdysi před léty vyrobiv po dlouhém bádání první sklenku, ucítil z čerstvého zeleného výrobku vůni všech nesmírných lesů kolem Dąbrowic, vůni jara a léta, totiž vůni květů jahodových a chuť uzrálých jahod zároveň. Nikdo nevěděl, jak tento znamenitý nápoj pan farář vyrábí. Jedině se vědělo, že hlavní součástkou jeho jsou velké červené jahody, které vlastnoručně sbíral po lesích. Ve svých modlitbách přidával vždy nějaký otčenášek, aby se urodilo hodně červených jahod, které pak sbíral s ohromným košíkem na určitých, jedině jemu známých místech. Po celý srpen pozdě do noci blikalo se světlo v oknech nízké, začernalé fary, otevřenými okny drala se ven libá vůně, a vylezla-li vesnická mládež na stromy ve farské zahradě, tu zřela, jak dlouhé, bílé vlasy „ojcie“ poletují nad zvláštními hadovitými přístroji, viděla, jak třesoucí se rukou vzal pan farář kalíšek svého čerstvého výrobku, pokřižoval se zbožně, pomalu vypil, zamlaskal a louskl prsty, až starý kocour spokojeně předoucí na objemných kamnech vyskočil, jakoby mu byl nad hlavou zapálil vích slámy a vyrazil, vrče, ven z jizby. V tomto okamžiku připadal jim pan farář jako bytost nadpozemská, zvláštní a s posvátnou bázní slézala mládež s farských hrušní a jabloní, neopomenuvši naplniti si opasky ovocem těch kterých stromů. To bylo v srpnu. Listopad uplynul v naplňování velkého počtu láhví a nalepování etiket, jež byl dąbrowický pan rektor přes zimu nakreslil a namaloval. Etikety znázorňovaly trochu fantasticky, jak sv. Stanislav žehná malému andělíčku, který nese objemnou láhev, na které zlatem psán, stkví se nápis: „Wótka lasów, wótka jagodowa“. Když objevil se první sníh, a bylo slyšet v noci nedaleko vesnice vytí vlků, tu v jednu neděli oznámil pan farář měkkým a dojemným hlasem, že zve všechny věřící na odpolední křesťanské cvičení na faru. Tu neděli byla prostranná jizba farní plna a osadníci se tlačili jeden na druhého. „Ojciec“ seděl na staré, vybledlé lenošce, pamatující, bůh ví, kolik farářů, a laskavě hovořil, neustále se usmívaje, že přišla zima a že jest advent, aby nezapomněli pro zimu chodit do kostela a podporovali nuzné; k tomu připojil ještě několik slov o blízké době vánoční, a pak vytratil se ven. Za chvíli se vrátil s košíkem láhví a nyní rozdával osadníkům svou zelenou vodku z lesů, svou jahodovici. V tomto okamžiku mnohým vytryskly z očí slzy, když se podívali na jeho bílou hlavu, na milou tvář a jak se mu brada radostí třásla, když rozdával jim svůj výrobek. Vytryskly mnohým slzy při myšlénce, jak bude, až starý farář bude dřímat věčný sen pod břízami a modříny na dąbrowickém hřbitově? Pak přišla zima do Dąbrowic, které se vždy pan farář bál a která byla příčinou, že po celé jaro a léto se modlil, aby mu Pán Bůh odpustil hříchy, které v předcházející zimě spáchal a jež v budoucí spáše. Někdy se mu zdálo, že modlit se do zásoby, jest přece trochu nemístné, ale uklidnil se myšlénkou, že Pán Bůh ví, proč jsou tvorové lidští křehcí. A jaké to byly zimní hříchy? Jeho zimním hříchem byla láska k jeho zelené vodce. Večer v zimě stýskalo se mu po těch zelených lesích, ve kterých se tak rád procházel, a tu, aby jaksi se vžil do doby vonného léta, sedával v teple ohromných kamen před velkou láhví svého výrobku. Vedle láhve stojící sklenka se občas plnila krásně zeleným nápojem a opět prázdnila. Když první kapky nápoje dotkly se úst pana faráře, tu před jeho zrakem objevila se svěží zeleň dubů, smrků, bříz a vynořila se před jeho zrakem místa červenající se zralými plody velkých jahod. Breviář, který si byl přichystal, zůstal neotevřen a místo večerní modlitby nesly se tichou jizbou podivné zvuky, jak labužnicky srkal zelený perlící se mok. Starý pan farář seděl, pil a dumal o zeleni lesů, o jaře, o létě, a nevyrušilo ho ani, když dole nedaleko fary vyli vlci a třeskly občas pušky, zahánějící hladové šelmy. Ba nevyrušila ho ani o dva roky mladší sestra jeho hospodyně, když přišla a počala naříkat nad hříchem svého bratra a svolávat všecky svaté a světice boží, jichž jména jí přišla na mysl. Pan farář neříkal nic, jenom kýval bílou hlavou a dále přemýšlel o vůni zelených lesů. Když pak se odebíral na lože, točívala se mu trochu hlava a on zpíval si dlouhou píseň o lesních ženách a zelené vodce, až si jeho stařičká sestra zacpávala obě uši. Druhého dne ráno pozdě vstával a zaříkal se, že jakživ se už na ten pekelný nápoj ani nepodívá. Ale co platno! Přišel večer a leskl se venku ve měsíční záři sníh, i poznovu se ho zmocnil stesk po létě a on poznovu prázdnil sklenku za sklenkou. Jeho sestra se modlívala den za dnem po kolik let, aby Pán Bůh chránil jejího bratra před pekelnými přízraky, ale každou zimu opakovaly se tyto večery, při nichž breviář zůstával netknut a láhve se prázdnily. Nadarmo byly všechny pouti do Kalwarie,[3] ba až do Częstochowy, nadarmo věnovala tam peníze na obětování svatých mší za svého neštastného bratra. Když časem o tom přemýšlela, hořce zaplakala. Její zbožnou myslí střídaly se představy pekelných muk s obrazem pana faráře. Jednou v zimě pokoušel se ďábel, jak říkala, s větším úspěchem o pana faráře. Kdysi před spaním zpíval o lesních vílách tak hlučně, že Jurzik Owczina, obecní strážník, vracející se pozdě večer z krčmy, zastavil se před farou a za chvíli již ozývalo se tichou nocí duetto. Jeden hlas dosti silný, ale ztlumený tlustými okenními skly náležel panu faráři a druhý, chraplavější, obecnímu strážníku, který napodobil snad vytí vlků, neboť několik sedláků s puškami a kyji shromáždilo se za nedlouho před farní budovou, kde byli ovšem překvapeni a v překvapení naslouchali zpěvu „ojce plebaňa“ o lesních ženách a zelené vodce s takovou zbožností, jako kdyby se v kostele předzpěvovaly litanie k Panně Marii. Když druhého dne k polednímu pan farář vstal z lože, dověděl se od své uplakané sestry o velkém pohoršení, jež způsobil, když večer se opět o něho ďábel pokoušel. I zařikal se, ale večer opakoval se noční zjev a půl vesnice naslouchalo zbožně a uctivě s otevřenými ústy pod okny ložnice, jak tam nahoře jejich starý duchovní pastýř pěje divné dumky o zelené vodce a lesních ženách. Od toho dne opakovaly se pěvecké zábavy a sedláci chodili vždy večer poslouchat pana faráře. Pro jeho sestru nastaly smutné časy. Všude viděla pekelné ohně i dodala si jednou odvahy a napsala třesoucí se rukou list konsistornímu vikáři v Tarnowě, ve kterém ho prosila, aby ve prospěch spásy pana faráře v Dąbrovicích učinil u nich generální visitu a jejímu bratrovi otcovskými slovy domluvil a vyprostil ho tak z osidel a spárů ďábelských. Podepsala list, skropila slzami a odeslala do Tarnowa, svému bratru se však ani slovem nezmínila. Uplynulo několik dní. Za krásného dne zimního zazvonily před farou sáně, zadupali o zmrzlou půdu čtyři bujní koníci, a jiskry lítaly kolem a ze saní vystoupil ctihodný tarnowský pan konsistorní vikář, hláše udivenému panu faráři, že přijel na generální visitu. Bleskem projela panu faráři hlavou myšlénka, jestli se tak dověděli v Tarnowě o jeho pěveckých produkcích i neodvážil se pohlédnouti na šedivého, ale o mnoho let mladšího vikáře, který naproti tomu velmi uctivě mluvil s mnohem starším, bělovlasým farářem. Důstojný pan vikář projevoval velkou spokojenost s kostelem a po večeři usadil se naproti panu faráři, hledaje příležitost, by nějakým způsobem vyplnil přání sestry páně farářovy, která ve vedlejší jizbě trvala na modlitbách. „Zdejší krajina je asi v létě velmi krásná,“ počal po dlouhém mlčení. „Zajisté, velmi krásná,“ zarmouceně pronesl pan farář, pokukuje do kouta, kde se nacházela veliká láhev se zbožnou etiketou. A lesů jest zde, to máte v létě radost,“ pokračoval pan vikář, „ale v zimě smutno. Tu se to nejlépe sedí u teplých kamen a modlí z breviáře. Též pěkně se čte rozjímání sv. Augustýna a církevních otců. Pak je marné ďáblovo pokoušení. Pane bratře, přivezl jsem sebou několik knih o věčném životě, krásné rozjímání sv. Augustýna. Nejlépe jest čísti večer dvě, tři hodiny. Hned je přinesu.“ S těmito slovy vzdálil se do vedlejšího pokoje. Pan farář po jeho odchodu vzchopil se, přiskočil k láhvi a napil se svého kouzelného nápoje. Když se ctihodný vikář navrátil s haldou knih v náručí, seděl již zase pan farář klidně na svém místě a díval se zbožně do stropu. „Zde jest ta četba, která povznáší čtenáře do jiné říše a zapuzuje všechny zlé myšlénky, pravil pan vikář, klada před pana faráře knihy, a po chvíli dodal: „Ale máte tu nějakou vůni, tak nějak jako les to voní.“ „To je moje „wótka lasów, wótka jagodowa“, vyrazil ze sebe radostně pan farář a nečekaje na odpověd, naplnil dvě sklenky zeleným nápojem a přiťukl si se zaraženým panem vikářem. Vyprázdnili sklenky. „Není-liž pravda, skvostná chuť,“ tázal se zářící pan farář, vida, jak pan vikář si pomlaskuje. „Ještě jednu, že ano?“ A poznovu se vyprázdnily sklenky. „Skvostné, zdá se, že člověk se toulá v létě lesy a dýchá do sebe vůni léta, roztouženě vzdychl visitátor. Panu faráři jen se leskly oči, když vypravoval o svém výrobku, o dítěti svého rozumu a extraktu svých myšlének. Při tom oba stále ochutnávali zelený nápoj a důstojný vikář před každou čerstvou sklenkou si šeptal: „Multum nocet, multum nocet“,[4] zapomenuv úplně na účel své návštěvy, na ďábla, na sv. Augustýna a na sv. otce. Když pak podle zvyku večer se shromáždili sedláci před farní budovou, uslyšeli ke svému ustrnutí, jak z farské ložnice vycházejí zvuky písně o lesních ženách a o zelené vodce, zpívané ne jedním hlasem, nýbrž dvěma hlasy; ale ten druhý, neznámý hlas byl mnohem silnější… Diskrétně mlčím. Dodávám toliko, že to byla první, ale nikoli poslední generální visita, a že když ctihodný tarnowský pan vikář navrátiv se třetího dne domů, rozbalil velkou láhev „wótky lasów, wótky jagodowy“, ke svému ustrnutí seznal, že za obal láhve sloužilo několik stránek ze sv. Augustýna a svatých otců. „Wótka lasów, wótka jagodowa“ pojistila dąbrowickému „ojci plebaňu“ nesmrtelnou slávu.

https://cs.wikisource.org/wiki/W%C3%B3tka_las%C3%B3w,_w%C3%B3tka_jagodowa

Z droguerie

Když jsem se začal učit materialistou, spřátelil jsem se s Frantíkem, synem domovnice v domě, kde byl krám mého chéfa. Stalo se takto: Krájel jsem na dvoře nějakou bylinu, a kouřil kousek cigarety, kterou jsem vzal nejstaršímu příručímu. Kouřím a dávám pozor, zdali nikdo se na mne nedívá, v tom přijde ke mně mladík, vytáhlý, hubený se zrzavými vlasy: „Dej mně zakouřit,“ řekl. Podal jsem mu cigaretu. Vážně vypustil dým a pravil: „Ty jsi novej učedník?“ „Jsem!“ odvětil jsem hrdě. „Tak jsme kamarádi,“ odvětil Frantík, „já jsem Frantík domovníků.“ Chvíli panovalo mlčení. „Poslouchej,“ řekl Frantík, „já ti budu říkat Pepík, měli jsme zde dva učedníky a každý se tak jmenoval. Ten poslední byl hodnej kluk, ale váš starej ho vyhnal. Von měl mu ukrást láhev rumu.“ Zamlčel se. „To ti povídám,“ pokračoval, „když budeš chtít něco vzít, vem to, ať tě nikdo nevidí.“ Krájel jsem dále bylinu. „Pepíku!“ „Co?“ „Víš, až půjdeš do sklepa, zahvízdej na mne. Máte tam staré lahvičky, počkej, to ti pošeptám.“ Naklonil se ke mně a šeptal: „Vezmu si košík a vyberu si nějakou. Dám ti za deset lahviček dva krejcary. Já je doma vymeju a pak je vašemu starýmu prodám.“ „Frantíku!“ „Ale ty jsi hlupák, Pepíku, domlouval mně Frantík, to už dělám po dva roky, dyť to není nic zlýho. Váš starej to nepozná. A víš co, že jsi to ty, dám ti tři krejcary za deset lahviček.“ To bylo mé první setkání s Frantíkem. A třetího dne po tom objevil se v našem krámu Frantík, prodávaje asi čtyřicet lahviček čistě vymytých. Prodal je. Toho dne odpoledne Frantík se mně vyhýbal. Zastavil jsem ho. „Frantíku,“ řekl jsem k němu, „kdy mně dáš za ty lahvičky?“ „Pepíčku,“ pravil něžně Frantík, „to víš, že ti zaplatím, zejtra ti zaplatím.“ Zejtřek minul, a Frantík mne ujistil, že mně druhého dne určitě zaplatí. Druhého dne řekl ke mně: „Rád bych ti zaplatil, ale nemám z toho ani krejcaru.“ „Tak, ty's mne oklamal, no počkej,“ pomyslil jsem si, a toho dne, když jsem šel do sklepa pro destilovanou vodu, zahvízdal jsem na Frantíka. „Vem si košík,“ řekl jsem, když se objevil na dvoře, „jdu do sklepa, prodám ti nějaké lahvičky.“ Stoupali jsme po schodech dolů. Sklep byl rozdělen ve dvě části. Jedna část patřila k našemu krámu a v druhé, menší, uschovával řezník z domu kosti. Zápachu bylo tam dost a velkých krys ještě více. Každou chvíli ozval se někde ve sklepě pískot. Malá svítilna ozařovala vlhké stěny. Každý náš krok dunivě se ozýval v tmavém prostoru. „Frantíku,“ pronesl jsem náhle, „kdyby nás tak někdo zde zavřel.“ Frantík se ušklíbl. „No, nevídáno!“ Otevřel jsem dřevěné pažení. „Vybírej si lahvičky,“ ukázal jsem na hromadu špinavého skla. „Ale víš co, já ti přinesu také lucerničku, jen naplním láhev destillovanou vodou. Počkáš zde zatím ve tmě. Nebojíš se?“ „Kde pak,“ odvětil Frantík, „přijď ale brzo. Podívej se na ty krysy v koutě,“ upozorňoval na dvě veliká, šedá zvířátka. „Ty koušou,“ odvětil jsem, „pustí se i do člověka, tak na zdar!“ „Přijď brzo!“ volal za mnou Frantík. Stoupal jsem po schodech. Když jsem vyšel ze sklepa, vzal jsem klíče, zavěsil zámek na dvéře a zamkl sklep. Mnul jsem si radostí ruce. „Já tě naučím, darebáku, utratit peníze a mně nedat nic, počkáš si ve sklepě hezky dlouho.“ Šel jsem k obědu spokojen, jako nikdy před tím. Když jsem se vrátil za půl druhé hodiny do krámu, byl mému chéfovi nápadný můj veselý obličej. „Voni taky nic jiného nedělají, než že se pořád smějou,“ pravil ke mně, „a vypadají jako obmezenej člověk, podívají se na pana Tauchena,“ ukázal na příručího, „ten je pořádnej člověk. Viděli ho někdy se smát?“ Odpoledne strávil jsem dvě hodiny na půdě, kdež za dozoru chéfova dělal jsem ve veliké bedně kořeni pro dobytek. „Jen hodně otrub, no, přidají ještě, však to kravám neuškodí. Nesmějou se.“ Ze dvora bylo slyšet na půdu zmatený křik. Vyhlédli jsme vykýřem na dvůr. Před sklepem stálo několik osob. „Jdou,“ volal na mne chéf, „zavřou půdu, jdem dolů, možná, že ve sklepě hoří. Nesmějou se, voni jsou obmezená hlava.“ Když jsme sešli dolů, slyšeli jsme hrozný křik, který vycházel ze sklepa. „Ježíš Marjá, lidičky, Ježíš Marjá, pusťte mne ven, otevřte, já jsem Frantík domovnice…“ Za čtvrt hodiny stál jsem před chéfem v komptoiru. „Tak voni ho tam zavřeli,“ přísně se tázal, „a řeknou mně proč?“ „Pane chéf, krad’ tam staré lahvičky…“ Tvář chéfova přeměnila se. Přísný výraz zmizel a na jeho místo nastoupil vlídný úsměv: „Tak je tomu tedy, voni nejsou obmezená hlava, ale to mu neměli dělat. Voni jsou poctivá duše, to mne těší. Ty lahvičky neměly cenu, ale mně to těší, že jsou tak poctívej a majetek svého představeného chránějí a opatrujou. Voni jsou zlato! Předešlého kluka jsem musil pustit, poněvadž ukraď láhev rumu, ale voni jsou poctivej chlap…“ Stiskl mně ruku a šel k domovníkovům. Když se vrátil, zavolal mne do komptoiru a řekl: „Voni nejsou obmezená hlava, ale kluk zlodějská,“ a vlepil mně jednu přes ucho.

https://cs.wikisource.org/wiki/Z_droguerie

Z pamětí poněkud opozděného městečka

V městečku hornouherském P., jehož obyvatelé jsou původu německého, koná se schůze moudré městské rady. Schůze má průběh velmi živý, místy bouřlivý. Projednává se totiž veledůležitá otázka, má-li se na obecní útraty zakoupiti stříkačka, či má-li býti postaven nový oltář v zdejším chrámu Páně na místě starého, pocházejícího z 16. století. Doposud užívalo město košíků vysmolených k hašení ohně, ač jiná města a městečka v okolí dávno již si byla pořídila stříkačky. Většího případu ohně se neudálo za doby nynější generace a konservativní měšťané si na starém rázu svého městečka velmi zakládali, ale jedině, pokud se týče opatření bezpečnostních. Pokrokovější část městské rady žádalo starostu, aby zakoupil stříkačku, dokazujíce, že zajisté lepším jest těžiti z věci prospěšnější, novější, nežli používati věci špatné. Proti tomu se však starosta opřel. Choť jeho totiž posílala své děti do kláštera v Prividě a viděla tamější kostel, proti kterému se jí zdál zdejší býti příliš jednoduchým, obzvláště uvnitř, i zasazovala se o nový oltář. Dnes právě se tato záležitost projednávala. Po prudké řeči starosty proti stříkačkám a po neméně prudkém obhajování stříkaček bylo usneseno, aby se hlasovalo, kdo jest pro a kdo proti. I zjištěno bylo, že polovic byla pro a polovic proti. Opačná zkouška vynesla týž výsledek. Konečně po dlouhé debaté povstal jeden z radních a pravil: »Pánové, zajisté o této veledůležité otázce nesmí toliko malý počet nás rozhodovati. Otázka tato jest otázkou všeobecnou, nuže, nechť se o ní všeobecně rozhodne. Ať se zřidl dvě listiny ku sbírání podpisů, strážníci nechť a nimi chodí po celém městě od domu k domu. Kdo jest pro stříkačku neb pro nový oltář, ať se podepíše na příslušnou listinu. Vy, pane starosto, učiníte počátek a zajisté budou všichni následovati vašeho příkladu!« Burácející potlesk byl řečníku odměnou a návrh jeho byl jednohlasně přijat. Starosta pak, oznámiv, že v příští schůzi započne se s podpisováním listiny, schůzi skončil. Po schůzi odešel se svými věrnými do hostince. Přívrženci stříkaček sešli se u jednoho ze svých stoupenců a jednali, jak by získali většinu a i starostu pro své záměry. Dlouho rozmlouvali. Konečně dva z jich středu odešli do předměstí, kde v roztrhaném baráku bydlel muž všeobecně nazvaný »Špacír«. Čím byl, nikdo nevěděl. Chodil roztrhán a pohled na něho byl děsný. Vystoupil-li v lese náhle, kde sbíral houby z houští, vypadal jako nebožtík Rinaldo, jak ho popisují kroniky. Ve skutečnosti však nikomu neublížil. K tomu tedy oni delegáti šli a dlouho s ním rozmlouvali. Bylo již pozdě večer, když starosta vracel se z hostince do svého domu na náměstí. Upokojiv manželku zprávou, že nový oltář bude jistě postaven, odebral se s blahým pocitem vykonané povinnosti na lože, aby po dnešním tuhém boji si odpočinul. Vesele ulehl, ale probuzení jeho ze sna bylo strašlivé. O půlnoci rozléhal se po náměstí hrozný křik: »Pomóc, stodoly hoří!« provázený boucháním do vrat pádnou pěstí. Muž, který tak upozorňoval na nebezpečí, byl začerněn a s křikem zmizel v tmavých uličkách. Se všech stran sbíhal se lid, částečně v nedbalkách a ti všichni, co přiběhli, křičeli: Stodoly hoří!« Starosta probuzen, strašlivě se ulekl. Žena jeho padla leknutím do mdlob. A jak by ne. Vždyť v stodolách byla veškera sklizeň roční. Záhuba stodol znamenala ztrátu značné části jejich jmění. Podobné leknutí panovalo i mezi lidem. Konečně se vzpamatovali, sháněli košíky a plnily je vodou. Shledávání košíků bylo velmi pomalé. Většina jich byla rozvěšena v soukromých domech. Po dlouhé době se mohli teprve košíky plnili vodou. U stodol, které ležely asi čtvrt hodiny od města za vrchem, nebylo na blízku vody. Za dobu shledávání a plnění košíků vodou běhal starosta celý zoufalý, vždyť mohly zatím vyhořet všechny stodoly. Mimoděk si vzpomněl na stříkačku. Kdyby jí bylo, nebyla by ta nejistota… Rychle by se naplnila vodou a již by byli dávno u místa požáru. Konečně po dlouhé době vyrazili. Nespěchali příliš, poněvadž by byli vodu z košíků vylili. Již jsou na návrši. Po požáru však ani stopy. Sešli dolů mezi stodoly, ale nic neobjevili, toliko za stodolami zbytky po malém ohništi. Kámen všem spadl se srdce. Avšak strach, jež způsobily jednak zpráva o požáru, jednak pomalé zásobování se vodou, měl ten výsledek, že starosta při nejbližší schůzi, když se začali podpisovati listiny, podepsal se na listinu pro koupi stříkačky. Ostatní, až na nepatrný počet následovali. Po muži, který lživou zprávu o ohni roznesl, se pátralo, ale marně. Nikdo si ho nevšiml při zděšení, které panovalo. Opposice zvítězila.

https://cs.wikisource.org/wiki/Z_pam%C4%9Bt%C3%AD_pon%C4%9Bkud_opozd%C4%9Bn%C3%A9ho_m%C4%9Bste%C4%8Dka

Zachráněn

Rozhodně na tom nezáleží, proč měl být Páťal pověšen. Ať již byl jeho zločin jakýkoliv, nemohl přece ubrániti se úsměvu, když žalářník tu noc před oním ránem, kdy měl být řádně oběšen, donesl do jeho cely láhev vína a pořádný kus telecí pečeně. „To patří mně?“ „Ano,“ řekl žalářník lítostivě, „dejte si naposled dobře chutnat. Přinesu vám ještě okurkový salát, nemohl jsem to všechno najednou pobrat. Jsem zde hned. Také donesu žemle a vrátím se okamžitě.“ Páťal pohodlně zasedl za stůl a usmívaje se, zakousl se s rozkoší do telecí pečeně. Jak vidět, byl to cynik, ale jinak zcela rozumný člověk, který hleděl ještě užít na světě, co se užít dá za těch pár hodin života, které mu určil ještě soudní dvůr. Jedině ta myšlenka mu trochu ztrpčovala sousto, že všichni ti lidé, kteří mu dnes ráno četli, že žádost za milost byla zamítnuta a že s vykonáním rozsudku bude sečkáno do 24 hodin, aby se odsouzenec náležitě mohl připraviti ku zdárnému provedení trestu a uspořádati své právní záležitosti, ti všichni lidé, kteří budou ho věšet a popravovat, kteří budou se dívat na jeho smrt, že všichni ti lidé zítra, pozítří a tak dále budou živi dál a klidně chodit ku svým rodinám, zatím co on nebude již existovat. Filosofoval tedy při telecí pečeni, a když mu donesli salát a žemle, povzdechl a vyjádřil přání, že chce dýmku a tabák. Byla mu tedy koupena sádrovka a směs z tříkrálového obyčejného a knastru, aby si pokouřil pohodlně. Dozorce mu dokonce sám zapálil a přitom upozornil ho na důvěru v neskonalou milost boží. Je-li už zde na zemi vše ztraceno, není ztraceno ještě na nebi. Odsouzenec Páťal poprosil o porci šunky a o nový litr vína. „Dostanete, co chcete,“ pravil dozorce, „lidem vašeho druhu musí se vyhovět.“ „Přineste mně také asi dvě jitrnice a porci sulce. Také bych chtěl litr černého piva.“ „Všechno dostanete, hned se pro to pošle,“ zdvořile řekl dozorce, „nač vás nepotěšit, život je příliš krátký, aby člověk neužil, co se užít dá.“ Když přinesl žádané věci, pokračoval ve filosofování s Páťalem, který prohlásil, že jest úplně spokojen. „Saprlot,“ řekl, když to všechno spolykal, „teď mám chuť na debrecínskou pečínku, sýr gorgonzolu, olejové sardinky a jiné dobré věci.“ „Dostanete je, když si jich přejete, na mou duši jsem sám rád, že vám chutná. Doufám, že se mně do rána neoběsíte. Vidím však, že jste poctivý chlap. Co byste z toho měl, pane Páťale, kdybyste se věšel, dřív než to přijde samo o sobě úřední cestou. Říkám vám jako čestný muž, že vy byste to tak nedovedl, na mou duši, ne, ani přirovnání! Nechcete ještě sklenici piva, nebo dvě sklenice? Je dnes znamenité. Výborně se pije na gorgonzolu. Přinesu tedy dvě sklenice a na rybičky v oleji i na debrecínskou pečínku budete pít víno, milý příteli. To se lépe hodí k sobě.“ Vůně všech těch věci naplnila zanedlouho celu a uprostřed té směsi seděl Páťal, pojídaje horlivě tu sýr, tu sardinku, zapíjeje buď pivem nebo vínem, co právě chytil do ruky. Byl pohřížen právě ve veselé myšlenky na jeden večer ztrávený v podobném blahobytu na svobodě na verandě lesní restaurace, kde větve a listí před okny se leskly v záři slunce, a zrovna naproti němu seděl takový tlustý člověk, jako je dozorce, hostinský v tom ráji, stále hovořící, nutící do jídla a pití jako tenhle dozorce. „Povídejte mně anekdoty,“ prosil Páťal dozorce a ten vypravoval mu horlivě nějakou nejnovější anekdotu prasáckého obsahu, jak sám řekl. Pak projevil Páťal přání na nějaké ovoce a cukroví, nebo jemné pečivo a šálek černé kávy. Jeho přání bylo vyhověno. Když i to snědl, přišel vězeňský duchovní, aby Páťala potěšil. Byl to veselý chlapík, nijak odměřený, příjemný, jako všichni ti lidé kolem, co se o něho tolik starali, na smrt odsoudili a zítra pověsí, jsou veselého obličeje a společensky velmi příjemní. „Bůh vás potěš, hochu,“ řekl vězeňský duchovní, klepaje mu na rameno, „zítra to bude časně ráno odbyto, a nezoufejte. Vyzpovídejte se a hleďte vesele do světa, s důvěrou v boha, neboť bůh má radost nad hříšníkem, který dělá pokání. Jsou lidé, kteří nevyzpovídají-li se, celou noc prochodí a kvílí, vím, že to není nic příjemného, že se hlava může rozskočit, ale kdo se vyzpovídá, ten spí i tu poslední noc spánkem spravedlivých. Tomu je hej! Ještě jednou vám povídám, hochu, že s vámi bude hej, když očistíte svou duši od hříchu.“ V tom okamžiku Páťal zbledl. V žaludku se mu cosi kroutilo, bylo mu hrozně špatně a počal zvracet. Nešlo to však, neboť dostal žaludeční křeče, na čele mu vyvstal studený pot. Vězeňský duchovní se lekl. Nastaly vtom nové křečovité záchvěvy. Páťal se krčil bolestí v koutku. Přišli dozorci a odnesli ho do vězeňské nemocnice. Soudní lékaři kroutili hlavou. Do večera dostal záchvat horečky a o dvanácté hodině s půlnoci prohlásili lékaři jeho stav za povážlivý a uznali jednomyslně, že zde běží o otravu. Těžce nemocné odsouzence nevěší, proto tu noc nevystavěli šibenici. Místo toho vypláchli Páťalovi žaludek a rozborem zbytku z jídla, obsaženého v Páťalově žaludku, byl zjištěn mrtvolný čili uhlákový jed v částech jitrnice, které se zde nacházely na míse mezi ostatní nestrávenou částí vypumpovanou ze žaludku Páťalova. Úsudek zněl v ten smysl, že jitrnice vlivem tepla se chemicky rozkládají a vzniklý jed uhlákový že způsobil prudkou otravu u Páťala. Neprodleně byla vykonána prohlídka u řezníka, od kterého byly ony jitrnice, a tu shledáno, že onen řezník nedbal zdravotních předpisů, poněvadž nedával jitrnice k ledu. Tato záležitost předána státnímu návladnictví, které učinilo patřičné vyhledávání proti řezníkovi pro přečin proti bezpečnosti těla. Mezi soudními lékaři, kteří ošetřovali Páťala, nacházel se mladý, hodný doktor, který se zájmem prostudoval celý případ onemocnění Páťala a horlivě se snažil zachovati ho při životě, neboť případ byl neobyčejně těžký a zajímavý. Dnem i nocí ošetřoval pečlivě Páťala, a tak za čtrnáct dnů mohl mu plácnouti na záda a říci: „Jste zachráněn!“ Druhý den Páťala řádně pověsili, neboť jeho tělesná konstrukce snesla již oprátku. Ale řezník, který svými jitrnicemi prodloužil život Páťalův o čtrnáct dní, byl odsouzen na tři neděle do těžkého žaláře pro přečin proti bezpečnosti těla. Lékař, který zachránil Páťalovi život, obdržel od soudního dvoru pochvalu. Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

https://cs.wikisource.org/wiki/Zachr%C3%A1n%C4%9Bn

Zátorská kanonie

Zátorští kanovníci měli vlastní strážníky, kteří střehli v noci i ve dne celou kanonii, nosili psaní do okolí, vůbec zastávali důležité místo v dějinách kanonie. Posledním takovým mužem byl slavný Tadeáš Boruński. Pravím, slavný, neboť za takého jest také považován v celém okolí. Nikdo tam neřekne: „Když byl kanovníkem Jan Morzewski, žil tam strážník Boruński Tadeáš.“ Každý řiká: „Když žil v kanonii strážník Tadeáš, byl tam kanovník Morzewski.“ Však byl po celém okolí rozhlášen. Boruński nebyl jenom strážníkem, Boruński šil též kontuše. Ty kontuše — to byla ušitá poesie. Bílé jako sníh v horách, knoflíky na nich jako pěst, modré, černé, žluté, zelené, červené, jak si kdo přál, a podšívka byla rudá, jako když na podzim zapadá slunce za údolí řeky Skawy. Malá, zavalitá postava Boruńského stávala v neděli ráno na nádvoří kanonie vedle sochy svatého Vendelínka, ochránce stád, ke kterému chodili se modlit sedláci z okolí, když šli s dobytkem na trh do Podgórze u Krakova, a nabízela jim kontuše. Od toho se jeho pověst šířila. S kanovníkem Morzewským byl Boruński jedna ruka. Kanovník málo kdy se s ním zlobil, nebo ho napomenul. Obyčejně mu sice říkal: „Tadeášku, vy jste osel, ale já to tak nemyslím!“ Jednoho dne však mu neřekl „já to tak nemyslím.“ To bylo tehdy, když se dověděl, co předešlou neděli vyvedl Tadeáš za podivnou věc. Stál jako obyčejně u sochy sv. Vendelínka a nabízel ke koupi kontuše. Přišel jeden sedlák a chtěl kontuš pro svého syna, který však nebyl přítomen. Na otázku, jak jeho syn jest vysoký, ukázal s posvátnou úctou na sochu. Tadeáš Boruński se dlouho nerozmýšlel. Přinesl několik kontušů, oblékal jeden po druhém na sochu, až který se hodil, vybral. Sedláci se divili a kroutili hlavou, jak to pěkně sv. Vendelínkovi slušelo. Ale kanovník Morzewski řekl k Tadeášovi stručně: „Osel, oslovský, oslovská.“ Dlouho se však nehněval. Konečně se tomu zasmál a pravil: „Vlastně, když se to uváží, nebyl osel.“ V městském hostinci pak večer již se zcela usměvavou tvráří ptal se Boruńského, jak to bylo, když hasil před 25 léty oheň ve Stanislavově. To byl Tadeášův koníček, vypravovat o svých dobrodružstvích. Celou společností zahlaholil smích, jakmile jen se rtů Boruňského splynula první slova: „To bylo takhle zcela jistě, jed na to vezmu.“ Pak vypravoval, jak zachránil 93 osobám život a vynesl 20 pokladen sám ze 62 hořících domů, a na konec z toho vyšlo, že vůbec ani tehda ve Stanislavově nechyť kus dřívka na ulici. Někdy vypravoval o své ženě a největší veselost vzbudilo, když napodoboval, jak se spolu hádají. Napřed, jak je venku přede dveřmi, jak si říká, že bude s ní zle, jen aby se opovážila. Teď prý jest doma. Nyní napodobil jeji ostrý, ječivý hlas: „Dám ti na hřbet, lumpe, darebáku, naučím tě, kliď se, kliď hned, ale rozumíš, hned, nebo…“ On prý na to: „Ale, ale Kasieńko, Kasieńko, pro rány boží, pamatuj se, prosím tě, jak tě živ…“ Společnost se smála a Boruński se smál též. Jednoho dne však se přestal smát. Večer, když kanovník odcházel z městského hostince, pravil Boruńskému, aby zejtra odpoledne k němu přišel, že si s ním promluví o chytání ryb v řece Skawě. To byl pro pana Tadeáša choulostivý předmět rozmluvy. Chytání ryb v řece bylo jedině právem kanonie a on měl každou noc dávat pozor, by nikdo nechytal ryb. Měl se snad každou noc nejméně hodinu vláčet po hustě zarostlém břehu mezi bahnem a rákosím? Kanonie nespadne, myslil si, když si někdo nějakou tu rybičku chytí. Proto zůstával klidně v noci doma, když přišel z hostince, trochu šil a pak spal. Ale co teď? Celé dopoledne žil v úzkostech. Jak to s ním dopadne. Posledně dával pozor u řeky v noci před čtrnácti léty. Těžká věc! Již stoji před kanovníkem, třese se, otáčí nervosně čapkou a čeká, jak mu kanovník vmete ve tvář, že je člověk nešlechetný, spolčenec zlodějů ryb, šibeničník a zkrátka lotr. Zatím však kanovník promluvil k němu vlídně: „Víš, proč jsem tě zavolal? Vím, že ty své těžké povinnosti dostojíš vždy, vždyť se známe již hezkou řadu let. Jistě se namáháš a pátráš na místech dosti vzdálených a tu pod samými okny kanonie každou noc chytají ryby. „To jest neuvěřitelné, neodvážil jsem se ani na to myslit, lhal s rozveselenou tváří Tadeáš Boruński, všude jsem byl, v černém dolu, u převozníka, a nikdo.“ „Inu, již jest tomu tak,“ pokračoval kanovník. „Včera v noci bolela mne hlava. Otevru tedy okno a vidím, jak pěkně při měsíci řada lidí sedí na břehu s pruty. Víš co, nejlepší bude, někoho trochu skoupat. Voda jest nehluboká, po kolena, nemůže se nikomu nic stát, než to, že by se umokřil. Zejtra vezmeš sebou kuchaře a vozku, a o jedenácté hodině můžeš jít na obchůzku sem pod kanonii. Za každého zvláštní odměna. Koho uvidíte, jen s ním do vody. Po druhé mu nenapadne. Rozumíš?“ „Rozumím, pane dobrodinče.“ „Dobrá!“ S tím byl propuštěn. Jak mu bylo lehce u srdce. Někoho skoupají, ještě plat za to, a hlavně získá si trochu větší vážnosti. Všude řeknou: ten náš pan Tadeáš, to je přece jen chlapík, před tím všecka čest! „Jen s každým do vody!“ Byla noc. Měsíc jenom chvílemi se objevoval v přetrhanýeh mračnech a vody Skawy proudily tiše mezi rákosím. Po břehu kolem jedenácté hodiny kráčel lehce Tadeáš s kuchařem a vozkou. Dával jim po tichu rady. Jak někoho uvidí, dolů s nim. Došli až k zahradě kanonie. Právě na břehu, naproti zahradě, černala se jakási postava, která se rozhlížela chvílemi kolem sebe. „Ten chlap něco větří, podívejte se, jak se rozhlíží kolem, šeptal Tadeáš do ucha svým průvodcům. Rozčilením se třásl. „Teď jen se k němu tiše přiblížit. Uvidí.“ Tiše plížily se tři osoby k osobě na břehu. Již je dělí jen úzký pás rákosiny. A teď! Dva páry svalnatých rukou chopily se osoby, stojící na břehu, která pak s malým obloukem a s velkým hlukem dopadla do nehlubeké čisté vody Skawy, odkud pak se po chvíli ozvalo úpěnlivým hlasem: „Pomoc, já jsem kanovník Jan Morzewski…“ Ubohý kanovník šel se podívat, jak plní Tadeáš jeho rozkaz a stal se obětí jeho horlivosti. Když ho zděšeni hlídači vytáhli, vypadal velmi špatně, ale horší byl pohled na Tadeáše Boruńského, tak že kanovník setřásaje se sebe vodu, usmál se: „Ty nejsi vinen, kdo jinému jámu kopá…“ Větu nedořek', neboť Tadeáš Boruński vida se kanovníka usmívat, vyhrkl ze sebe: „Ale odměnu dostaneme?…“ Druhého dne dostal kanovník rýmu a Tadeáš Boruński nedostal nic. Štastní lidé!

https://cs.wikisource.org/wiki/Z%C3%A1torsk%C3%A1_kanonie

Zbojník za Magurou

Přišly větry z Haliče, a když se ráno po rozptýlení mlhy podívali na salaších nad Ždiárem směrem k vysokým Tatrám, viděli i úpatí mohutných vrchů pokryta bílým třpytivým sněhem. Jen ostré vrcholky a srázy černaly se příšerně. Podzim přišel náhle. Keře dřínků na nižších úbočích počaly černat, a mezi černým listím červenaly se krvavě jejich plody. Na lukách objevil se bledě fialový naháček. Ten květ se rozvinul za noc a objevil se všude mezi ponurou zelení podzimních trav. „Ba, podzim jest tu,“ vzdychali na salaších, „a za nedlouho bude zima, se stády dolů,“ dodávali, halíce se do mohutných těžkých kožichů. Všude rozhostila se podivná tesknota, ba zdálo se, že ani oheň nepraská již tak vesele a nesvítí tak jasně, jako za teplých, čistých letních nocí. Zase si vypravovali, jak před léty Wojtkovu Kašu roztrhali v zimě medvědi, jak v noci slyšet na polské straně výt vlky a na uherské prý diváci táhle chrochtají a jeleni říjí, až strach. Pak vypravoval mladý Borko, jak před loni pozdě v podzimu šli se stády dolů, a ta poslední noc, jak byla zlá. Už si vypravovali, co bude nářku, až je najdou zasypané ve sněhu, ztuhlé, s vyhaslou dýmkou zapekačkou v ústech. Tolik náhle napadlo sněhu a taký byl mráz. Vál k tomu ke všemu hrozný vítr z „polskej“. Koliba praskala. Patnáct ovcí zmrzlo za tu noc. Když se vítr chvílemi ztišil, slyšeti smutný řev stáda, které stálo v otevřené ohradě blízko koliby. A pomoci nemožno. Tak a podobně vypravovalo se na salaších a všude strojili se sestoupit se stády dolů, aby je snad nepřekvapila tuhá zima. Už se zase těšili na rodinu, kterou dlouhou dobu letní neviděli a mladí juhasové i na rodinu a na pěknou dívčí tvář. Tak dolů! Toto heslo způsobilo místo největší radosti, největší smutek Jaňkovi Karačovi. Stalo se to takto: Drahně času, ještě v letní době, sedával mladý Jaňko za pastvy zamyšlen, nehrál na fujaru, ale díval se často přes kopce, pokryté kosodřevinou, na polskou stranu. Tak mlčel celé hodiny a jen někdy si zapěl táhle a smutně: Popod łas, popod łas šive volky gnała[1] sama něvjedžala, kemu gembe[2] dała. Dolina, dolina, mjendzi[3] dolinami, žáden clovjek něvje, co je mjěndzi nami Ně moja, ně moja dobra vola była sama'š mě frejirko na to namoviła. Jaňko Karač byl zamilován. Večer, když ovce podojili a usadili se u praskajícího ohně, smál se starý bača Gáč, že Janko zas zpíval, prý už svištů nevidět, předešle prý našel u studánky dva natažené, mrtvé, snad prý se šli napít a tak je zastihla smrt, poněvadž Jaňko tam nedaleko stádo pásl. Chudák juhas se zarděl. Tím víc se mu smáli a mladší Čamko vypravoval, jak prý se seznámil Jaňko s Katruší. Seděl prý kdysi v poledne na balvanu, a jak sedí a píská zbojeckou, uslyší za sebou jakés medvědí bručení. Prý se lek' a otočil, zůstal však ztrnulý, neboť místo medvěda uviděl Katruši. Po těchto slovech ozýval se kolibou ještě hlučnější smích a Jaňko zrudl hněvem, ale tvářil se, jako kdyby se ho to nedotýkalo ani v nejmenším. „Jářku, chlapci,“ ozval se kolibou bačův hlas, „ta Katruše by, doufám, podle toho s celým naším Jaňkem udeřila o zem, ačkoliv jest Jaňko syn zbojníka Karače. Já jsem viděl Katruši. To není džjevče, to je pět chlapů v jednom těle, silná, vysoká…“ Toto poslední již rozzlobilo Jaňka v nejvyšší míře. Vyskočil zlostně z houně, na které seděl a zahučel: Nemysli si, bačo, že já se Katruše leknu. Vypravovala mně, že sama v zimě hlídá doma stádo, dobrá, pravím, půjdu a vezmu z Katrušina chléva nejlepší ovci. Uvidíme, kdo s koho. O celou Katruši nestojím. „Dobrá, když tu ovci vezmeš, jsi chlap,“ pravil bača úsečně, a více se o této záležitosti nemluvilo. Jaňko byl však, čím více se blížila zima, smutnější. Nastala zima. Horalé sehnali stáda s hor do ždiárských dřevěných chlévů a při svitu lojových svíček vyřezávali večer ze dřeva dřeváky, hole, různé formy k výrobě sýra a jen v neděli se scházívali v krčmu. Horalé vzpomínali tam různých událostí, které se udály, když byli se stády v létě vysoko v horách. Při jedné takové schůzce vytkl starý bača Gáč Janíkovi, že dosud se ještě nepokusil uzmout Katruši z Podlechnic ovci. V ten den se hojně pilo i slíbil Janík, že příští neděli se vypraví, hned, jak se vrátí z kostela, do Podlechnic. Goržolečka[4] se pila v neděli a Janík mluvil, ale v pondělí zadumal se a vzdychal. Vzpomínal si na slunný, letní den, kdy Katruši hleděl do modrých oči a sliboval, že v zimě budou „opovjedži“[5] A včera slíbil, že půjde ke své nastávající krást ovci. Všichni lidé ve vesnici to slyšeli, když to dopoledne křičel na návsi. Co by o něm se řeklo, kdyby nešel? Každá baba by ho zastavila. A pak by zpívali, jak se lek' ženy. Půjde s pomocí boží. Ach, Katrušo, Katruško! Pomalu minul pro Janíka týden a nastala neděle. Hned, jakmile vyšel z kostela, šel se posilnit do krčmy k nastávající výpravě. Přišli sousedé, pilo se a po několika skleničkách počal se Janík chlubit, že on je zbojník, jakého na celém Podhalí, ba ani za Magurou nebylo, ani nebude. Zpívali zbojnické písně. Až na náves bylo slyšet, jak se od zpěvu třesou špinavá okna krčmy, když zaznělo: Byli chlopci, byli po zboji chodžili na zboj třžeba kerpce i vesole serdce, valaske do ruky, přžeskakovač buky, javorové klode, ožeň sě Janičku, zakjeta ješ mlode. Janík naslouchal. Rázná melodie vlévala do jeho duše odvahu a Janík kromě toho vléval do svého žaludku gořžalenku tak mocně, že viděl místo svých sousedů, samé ovce Katruše, které žene domů. Což teprve, když zazpívali: Hejže chlopci, hejže v zboj, spadně listek, to sě boj, spadně listek z javora, hejže chlopci do dvora. Hejže do Podlechnic! Janík povstal a již potácel se zasněženou cestou. Na stráni sníh, na borovicích sníh, nu chalupách sníh, všude samý sníh, rozumoval Janík, to se v Podlechnicích ještě napřed stavím na nějaké sklínce, cesta s ovcí nazpět bude těžká. A také tak učinil. Posilnil se v Podlechnicích a pak, když měsíc svítil na bílé pláně, ocitl se před Katrušiným hospodářstvím. Těžký skok přes chatrný plot a Janík stále ještě rozohněn, ocitl se u stáje. Pak jen jeden krok, otevření dveří a již ne zcela střízlivého juhase oválo teplo stáje. A nyní nastala katastrofa. Z Janíkova hrdla ozvalo se náhle jásavě: Hasa, chlopci, hasa, spadla na nás rosa, rosička to byla, šněžek po kolena… Pěkné, bílé ovečky propukly v bečení, ozval se šramot a nešťastný Janík byl náhle uchopen svalnatou rukou, polo vyvlečen, polo vynesen ven ze stáje, a nyní nebohý zbojník byl nelítostně bit. „Paň Jesu, to já, Janík, křičel, ale stále pod železnou rukou modrooké Katruše dostával nový podíl ran a Katruše křičela: „Ej, zbojačina, zbojačina!“ A měsíc svítil na třpytivý sníh. Ráno byla celá vesnice Ždiáry pobouřena. Janík se ale vrátil s opuchlou tváři, kulhal a držel si nos. Když se ho ptali, kde má ovci, neodpověděl, ale šel přímo na faru. Pak z vesnice zmizel… Jaké však bylo překvapení všech horalů, když příští neděli pan farář mezi ohláškami četl: „Janík Karača a Katruša Povaca, majó opovědži pirší roz.“[6] Večer v krčmě podal bača Gáč k rozluštění následující filosofickou otázku: „Ukrad Janík ovci, či Katruša?“ Oj, Katrušo, Katruško!

https://cs.wikisource.org/wiki/Zbojn%C3%ADk_za_Magurou

Ze staré trestnice v Ilavě

Byl to pan Jožka Šavaňú, který ilavské trestnici založil její slávu. Pan Šavaňú patřil mezi výborné džentlmeny z Bakoňského lesa, kteří v letech 1868 znepokojovali celý Bakoň i okolí Blatenského jezera a kteří se objevovali i na Rábu. Byli to slušní mladí lidé, kteří přicházeli v houfech do městeček a vybíjeli dům po domu, přepadali povozy se zbožím v hlubinách dubin Bakoně a natropili velmi neplech, ačkoliv se přitom chovali roztomile a v letech 1869 s velkými poklonami a líbeznými společenskými frázemi málem že nepodřezali vrchního župana pod Vesprimem. Tenkrát se říkalo všude, že to zas provedli lidé pana Jožky Šavaňú (Kyselého Jožky). Byla to doba velké romantiky a honvédi v těch dobách ještě nosili bílé kabátce, takže je bylo vidět zdaleka, kdy se rozběhli po stepích za lidmi pana Šavaňú. Vytlačili je však přece až do pusty Jásberéňské, do velkých močálů, zarostlých vysokým rákosím, kde přes léto se schovávají smečky vlků. Jedné části podařilo se uprchnout směrem k Hománu, dokud ještě nebyly močály obstoupeny kordóny. Většina však vybrala se později a kordón se neúprosně stahoval. Mohli si vyvolit jen dvě věci, buď se vzdát nebo zajít do močálů a zmizet v bahně navždy. To si raději vyvolil Vértesy z Čermóalji, bratranec Jožky Šavaňú, ještě se dvěma. Ostatní vyšli z močálů a dali se svázat honvédy. Rozsadili je po trestnicích a pak došlo i na samotného Jožku Šavaňú. Vydal se do severních Uher, oblečen jsa za skromného misionáře. Když pak skromný misionář zastavil pod Trenčínem kočár, kterém jel četnický velitel z Fryštáku nad Váhem po jeho stopách, ukázalo se, že má pan Jožka Šavaňú opravdovou smůlu. Poslali ho do Ilavy nad Váhem a od té doby pověst ilavské trestnice velice stoupla. Bylo sice již po romantice na středních Uhrách; ale všichni lupiči a větší trestanci přáli si sedět na Ilavě, poněvadž tam seděl jejich zbožňovaný hrdina Kyselý Jožka. Jejich hrdina měl zprvu dlouhou chvíli, poněvadz raději trávil svůj doživotní žalář v samovazbě, nemoha se snést s dozorci. Ale pak stal se z něho povolnější chlapík přešla mu jaksi zarputilost a on si přál být nějak činným. Byl tenkrát na Ilavě ředitelem trestnice nějaký pan Ivády, myslili o něm, že je trochu blázen. On však znal své lidi, proto když se dověděl, že Jožka Šavaňú chce pracovat, dal ho zavolat a řekl k němu dobrácky: „Inu, barátom, nechtěl bys jít dělat do kuchyně?“ „Istenet,“ pravil Kyselý Jožka velmi udiveně a upřímně, „odtamtud se už lehce dostanu, nagyságos úr.“ „Neboj se, ty neutečeš,“ řekl nejvelkomožnější pán, „poněvadž mně budeš vděčný a nebudeš chtít mně dělat nepříjemnosti svým útěkem. Víš, že bych šel do penze. Až sem přijde jiný ředitel, tak spánembohem, uteč si jak chceš. Tady vidíš dvě rozsvícené svíčky a mezi nimi krucifix. Přísahej za mnou: ‚Přísahám Bohu všemohoucímu a vševědoucímu, že pokud bude tu v Ilavě nagyságos úr Ivády ředitelem, že se budu chovat vzorně a že se nepokusím odtud utéci. K tomu mně dopomáhej Pán Bůh.‘“ Jožka Šavaňú se způsobně uklonil a políbil mu ruku. Byl sice zprvu z toho velký poprask mezi vrchním dozorcem-kuchařem, když došlo vyrozumění, že Kyselý Jožka je mu přidán k ruce, aby krájel zeleninu, maso a podobně. Vpadl do ředitelny, klekl si před ředitele a srdcelomně křičel: „Neračte mne hubit, nejvelkomožnější pane, račte se nade mnou slitovat, vždyť Kyselý Jožka bude místo zeleniny a masa, napadne-li ho ta hříšná myšlenka, krájet královského uherského vrchního dozorce vězňů v kuchyni na Ilavě.“ „Nic se neboj,“ vlídně řekl pan Ivády, „povídejte si hezky při práci, a když budete přáteli, ani ho nenapadne, aby tě zapíchl.“ Jožku Šavaňú to doopravdy také nenapadlo. První jeho bylo, že dbal o to, aby vězňové dostávali porce, jaké jim byly předepsány. To se rozneslo po celých Uhrách a ještě dnes říká se po uherských trestnicích: „Kdyby nám tak Šavaňú maso odděloval.“ Používá se také toho při označení špatné váhy vůbec. Tak uplynula léta. Šavaňú ztloustl a denně v létě chodíval do velké vězeňské zahrady s vozíkem nařezat zeleniny. Bavíval se tam s vojáky, kteří s nasazenými bajonety chodili podél vysoké zdi. Jednou se stalo, že dal se do hovoru s jedním vojákem z trenčínské posádky, který byl z jeho kraje. „Vidím, bratře, že máte jiné pušky, než když na nás šli honvédi. Ukaž, bratře, jak to vypadá.“ Vojáček, dobrý hoch, hlásí mu, že je ručnice nabita. Šavaňú prohlédl si ručnici a zas ji vrátil hlídce a dál jel s vozíkem řezat zeleninu do kuchyně. Když se vrátil, volali ho k řediteli. Ředitel seděl u stolu a řekl: „Viděl jsem dnes, jak jsi v zahradě přemohl pokušení. Píši ti tady žádost, aby ti dána byla milost. Podepiš to.“ Šavaňú to podepsal pěkným písmem, neboť jest o něm známo, že v Ostřihomu chodil do semináře. Pak ještě mu poslal dva litry vína do jeho cely, aby se Šavaňú potěšil. Milost však nepřicházela. Místo toho roznemohl se dobrý pan Ivády a zemřel zanedlouho. Dosadili pak do Ilavy za ředitele pana Okányho, bývalého zkrachovaného husarského rytmistra. První jeho věcí bylo, že Jožku Šavaňú dal vsadit do samovazby, poněvadž týž při jeho příchodu klidně dál míchal ve velkém kotlu kukuřičnou kaší, aby se nepřipálila. „Jest takové nařízení,“ omlouval se, „že nesmíme při práci být vyrušováni.“ Za to mu bylo nadiktováno čtrnáct dní samovazby ve věži. Těch čtrnáct dní právě stačilo, aby Jožka Šavaňú dobře si všechno rozvážil, že už mu i přísaha vypršela, a proboural se ven do nádvoří. Bývaly tenkrát v Ilavě velké nepořádky. Tak například vůz se senem stál u zdi a na něm byl žebřík. Neví se též, co je pravda na tom, že prý měl v tom prsty i vrchní dozorce z kuchyně. Když ráno, bylo to v neděli, při inspekce, divili se, že je v samovazbě nějaké okno, neboť tam dřív žádné nebylo. Také viděli v tom nezvyklém osvětlení, že Šavaňú držel slovo. Utekl až za nového režimu. Zmizel úplně. Vypravovalo se, že ho viděli v jeho Bakoni a pak zas někde nahoře až u Čermoše na bukovinských hranicích. Za půl roku došla z ministerstva do Ilavy zpráva, že Jožka Šavaňú obdržel milost. Stálo to také v novinách, ale Šavaňú se nepřihlásil. „Čert ví, kde je,“ řekl starý, šedivý dědeček v Altorijí na hranících bukovinských, chytře se usmívaje, „ale přijdete-li někdy na Ilavu, zeptejte se tam Körösladányho Ference, má tam malou krčmu, jak to vlastně bylo s Kyselým Jožkou.“ Za rok nato přišel jsem na Ilavu (rozuměj do městečka a ne do trestnice) a vzkázal jsem starému Körösladánymu pozdrav od dědečka Daniele z Altorijí od Bukoviny. Starý Körösladány, když jsem mu pak řekl, že se ho mám zeptat, jak to vlastně bylo s Kyselým Jožkou, zavzdychl řekl: „Bývaly to časy na Ilavě. Vidíte, dnes už tu není tak milo v trestnici. Udělali vevnitř továrnu na tabák, trestanci už nežijí v tak přátelském styku se správou. Když jsem býval vrchním dozorcem vězňů v kuchyni a Jožka Šavaňú pracoval se mnou, tu byly milé časy. (Jožka dovedl celou trestnici přivésti k pravé pobožnosti a rozjímání. Vždy říkal: ‚Byly časy, kdy pobíjel jsem i křestany i židy a na pánaboha nemyslel, ale dnes zde v stínu této budovy (mluvil velmi pěkně a vybraně) třeba, byť i z dlouhé chvíle, obírati se naším milým pánembohem!‘ Uvidíte, jak jednou uvedl na pravou cestu Berényiho.“ Seděli jsme na zahradě Ference Körösladányho. Před námi z roviny vystupovala černá masa kamenných budov. Kolem pak všude bylo tolik slunečního světla a jasu, takže ilavská trestnice nevypadala pěkně mezi tou jasnou zelení, nad kterou vysoko, vysoko pluly v modru bílé volné obláčky. „Samo sebou se rozumí,“ ozval se Körösladány, „že vy jste nemohl znát Berényiho. Mně je dnes tak kolem sedmdesáti osmi roků, ale Berényiho vidím stále před sebou. Nebyl ani tlustý, ani hubený, jen v obličeji měl cosi utrápeného. Nosil dlouhé, černé, hodně prošedivělé vlasy a trochu napadal na jednu nohu. Když mluvil, rozhazoval rukama a mrkal často. Nosil brejle, které každou chvíli čistil koncem své kazajky. Nu, zkrátka, byl to takový politický trestanec. Tenkrát, milý pane, málo jich takových přicházelo na Ilavu. Většinou se vařilo u nás samým vrahům. Na politické byly kasematy na vacovské nebo komárenské pevnosti. U nás, jak pravím, samí hrdlořezové, kteří se zachránili před šibenicí. Byl totiž tenkrát před lety takový zákon, že kdo se nepřiznal, nemohl být pověšen, byť i ho usvědčili. Pamatuji se na nějakého Poláka, který u nás seděl již za mých předchůdců dvacet let. Jednou ho omrzel svět a dal se zavolat k nagyságosúrovi panu Ivádymu: ‚Nejmilostivější náš veliteli a dobrodinče,‘ řekl s pláčem, ‚doposud jsem se nepřiznal k ničemu. Račte však psát do Pešti, že se nyní přiznávám a ještě k dalším dvěma vraždám, jak tenkrát před dvaceti osmi lety vyhořel mlýn v Beregházu na dolních Uhrách.‘ ‚Proč, synu, se přiznáváš ? Vždyt s tím bude plno práce.‘ ‚Jedině za účelem pověšení, neboť mne život omrzel.‘ Pan Ivády mu to vymlouval, sliboval přilepšení ke stravě, dával mu naději, že bude omilostněn, on však trval stále na svém, že si přeje být po zákonu a právu pověšen. Tu se pan Ivády na něj rozzlobil a vykřikl, že tedy je dobře. Napíše hned od Pešti, ale když chce být mermomoci pověšen, že mu tedy zakazuje kouřit. Toho se ten starý lotr tak ulekl, že už nestál na svém. Tenkrát směli trestanci kouřit z dýmek, dnes se časy změnily. V trestnici je továrna na tabák, trestanci vyrábějí doutníky, ale kouřit jim nebo žvýkat tabák přísně zakázáno. Mučí je nynější správa. Ovšemže také není tam pan Ivády. Když tenkrát přivezli sem toho Berényiho, tu pan Ivády (bůh mu popřejž lehkého a štastného zmrtvýchvstání) poslal pro něj. Musel jsem tenkrát dělat službu, přivedu ho před nejvelkomožnějšího pána. Ten kouří z čibuku, chvíli si prohlíží Berényiho a najednou povídá: ‚Tak nám vylož svůj politický program, pro který jsi se dostal sem k nám na Ilavu.‘ ‚Prosil bych,‘ na to Berényi, ‚abyste mně vykal, neboť jako politický vězeň mám na to právo.‘ Myslíte, že se pan Ivády rozzlobil? Usmál se a řekl, že nepochybuje, že pan Berényi má na to právo, aby tedy: ráčil odpustit. ‚Račte nám tedy, pane Berényi, vyložit svůj politický program.‘ Najednou se ale zarazil a řekl; ‚Ostatně, jaképak račte a jaké vykání, to bych jen z tebe si žertíky tropil, budu ti tykat. Povídej, starý husare!‘ Berényi potom říkal, že to tykání bylo přece jen nejlepší, a počal rozhazovat rukama, mrkat očima, zajíždět si do vlasů a počal mluvit o svobodě. Mluvil dlouho, pan Ivády občas pokývl hlavou, a když Berényi skončil, po klepal mu na rameno a řekl: ‚Tak vidíš. Celé Uhry chtěl jsi udělat svobodnými a oni tě připravili o svobodu.‘ Ke mně řekl: ‚Ten člověk má ale smůlu.‘ Berényiho dali mezi tři bratry Hajdú, loupežníky z Gemeru, kteří kradli po horách ovce a prý i někoho při tom zabili. Hoši Hajdú dlouho s ním neseděli, šli si stěžovat k řediteli, aby k nim dali jiného vězně místo Berényiho. ‚Uznáváme,‘ řekli, ‚že jest to vzdělaný člověk, ale pro nás se nehodí, neboť mluví stále o svobodě, to jest nebezpečné, a my budeme přinuceni, neboť nás mámí, pokusit se o útěk.‘ Zavolal si tedy Berényiho a řekl mu, že to není taktní, mluvit zavřeným lidem o svobodě, to že je přiostření trestu. Berényi i to uznal, co měl ostatně také dělat, a vyprosil si, aby mohl používat inkoustu i pera, aby mu též bylo povoleno zakoupiti papír z vlastních prostředků. Žádosti jeho bylo vyhověno. Optal se, zdali má vše, co napíše, předložit k prohlídce. ‚Víš co, synu,‘ řekl mu ředitel Ivády, ‚nevím, proč bys to předkládal. Piš si, co chceš, když ti to uleví. Alespoň, když to předkládat nemusíš, popíšeš papír zcela svobodně. Takhle bys mně předložil myšlenku necelou. Ovšem, že ven to nepůjde, co napíšeš, takové věci se nesvěřují cizím lidem. A budeš-li chtíti promluvit řeči, požádej a zavru tě, jak dlouho budeš chtít, do samovazby. Tam si zařečníš a půjdeš zas mezi společnost.‘ Berényi poděkoval a psal ve své cele. V tehdejší době byl vězeňským knězem pan Szentés a přihodilo se, že umřel Hüzás, který patnáct let seděl pro penězokazectví a knězi při mši ministroval. Pan Szentés byl podivín a nepřál si, aby někdo z těch, kteří měli na svědomí lidské životy, obskakoval ho u oltáře. Bylo to velmi mrzuté, že jsme tenkrát kromě pana Berényiho, politického, neměli žádného jiného v zásobě, který by byl v životě lidské krve neprolil. Zavolali tedy Berényiho do kanceláře a tam mu nagyságos sdělil, že bude musit ministrovat. Nu ale s politickým nejsou žádné řeči. Pan Berényi že ministrovat nebude, svoboda svědomí a podobné řeči vedl. Dověděl se o tom náš Jožka Šavaňú, který viděl, jaké to dělá obtíže panu Szentésovi sehnat někoho, kdo by ministroval. A potom pan Szentés žádné jiné mešní víno nechtěl než badačoňské z čedičových skal na úpatí Bakoně, a víte přece, čím byl Bakoň, rodné doubraviny, Kyselému Jožkovi. Še1 k řediteli trestnice a povídá: ‚Nejvelkomožnější pane, hodlám politického zkrotit.‘ ‚Jak to, Jožko?‘ ‚Inu tak, prosím, přilepšíme mu na stravě, je totiž takové nařízení, že politickým vězňům má se dát jahelná kaše na přilepšenou. Máme ve skladišti pěkně ztuchlé jáhly, a on, když každý den nic jiného nedostane, bude lítat zoufale jako kanáš, pasák vepřů, když se mu vlci zakousnou do gatí.‘ Nu a tak Kyselý Jožka jahelnou kaši krotil politického a ředitel náš vždy mu říkal: ‚Už, Berényi, prosím tě, povol a jdi ministrovat. Hleď, co ti svoboda pomůže, vždyť tě jahelná kaše ztrhá.‘ ‚Nikdy,‘ říkal Berényi, ‚jsem samostatný muž.‘ A Kyselý Jožka dál mu vařil ze ztuchlých jáhel kaši, až takhle jednoho dne ředitel jde se k němu zas dívat a již za dveřmi slyšel, jak náš politický hlasitě odříkává ministrantskou nauku: ‚Sed libera nos a malo‘, ‚Amen‘, ‚Et cum spiritu tuo‘. Povolil, holoubek, a Jožka Šavaňú od vězeňského kněze dostal za zkrocení politického džbán vína badačoňského. Jakpak se mu asi daří tam na bukovinských hranicích?“ Tak jsem se dověděl, že onen hodný dědoušek, u kterého jsem v Altoriji spal, byl starý loupežník z Bakoně, slavný Jožka Šavaňú.

https://cs.wikisource.org/wiki/Ze_star%C3%A9_trestnice_v_Ilav%C4%9B

Zrádce národa v Chotěboři

V koutku restaurace Panského domu v Chotěboři sedává den co den starší muž, se kterým nikdo nemluví a kterého si nikdo nevšímá. Muž ten občas pokusí se vmísiti se do hovoru, ale ti, které osloví, odplivnou si a neodpoví mu. Na jeho čele, když se koukáme ze strany, možno vidět Kainovo znamení. Muž ten zradil celý český národ a jméno tohoto zrádce je Jan Pavlíček, rolník ze Svinného. Historie této zrady jest uchvacující a datuje se od dob, kdy probuzený český národ pořádal velké manifestace a ony pověstné tábory z let šedesátých osmých. A dědeček Jan Pavlíček v těch dobách nadšení provedl něco, co ještě dodnes nejen na něho, nýbrž i na jeho potomky vrhá ono chmurné světlo zrady. Ještě dnes, kdykoliv vzpomínkou zaletí do těch dob, rozklepe se mu brada, jako u Raisových stařečků. Tolik let prchlo již od té doby, ale on stále cítí, že doposud nenapravil zradu, ketrou spáchal na celém českém národě tenkrát před lety, kdy banderia sjížděla se z Chotěbořska, aby táhla dolů na Čáslav, kde pořádán byl tábor lidu. Ty časy jsou již pryč. Po velkém nadšení let šedesátých osmých nastalo vystřízlivění. Pak přišla pozitivní politika s celou svou schátralostí, ale Jan Pavlíček sedává stále ve svém koutku v Panském domě, ať politika česká nese se jakýmkoliv směrem, a stále dosud cítí tu hanbu zrady, které se tenkrát dopustil, když na voze ozdobeném drapériemi v národních barvách jel s chotěbořskou omladinou na tábor lidu u Čáslavi po silnici k Libici nad Doubravou, kde se k nim měli připojit Libičtí. Jsou ještě pamětníci toho v Chotěboři, kteří mohou vám vysvětlit, že Jan Pavlíček, tenkrát než vyjeli, strašně se najedl hrachu a napil podmáslí a po podmáslí vypil chotěbořského piva jeden máz. Nevím, zdali tenkrát bylo chotěbořské pivo téže výtečné jakosti jako dnes, bylo-li, pak tu třeba zvolat: „Ubohý Jene Pavlíčku!“ V těch dobách velkého nadšení nebyla ještě známa celá řada moderních projímadel, tys tedy pil chotěbořské pivo hraběcí, ubohý Jene Pavlíčku! A to nadšení k tomu ještě, drkotání žebřiňáku, když bujní koňové s fábory klusali s účastníky dolů silnicí k Liboháji. Nadšení Jana Pavlíčka bylo veliké. On první zapěl mocným hlasem Hej Slované, kteráž píseň nesla se tichým odpoledním dnem do údolí Doubravky. A náhle Jan Pavlíček povážlivě ztichl. Ještě vyrazil: „Hrom a peklo“, a zatímco ostatní s nadšením pěli: „Marné jsou vaše proti nám vzteky!“, Jan Pavlíček chytil se za břicho. Je jedna skotská balada, ve které se pěje, jak rytíř Orfang Chart, pronásledován špatným svědomím, v největším trysku seskočí z vozu a schová se v doubravě. Zde doubravy již nebylo. Jen podél silnice ojediněle vypínaly se poslední mohykáni duby, zbytky rozsáhlých doubrav pod Železnými horami. A jako rytíř Orfang Chart, Jan Pavlíček mocným skokem z vozu hledal útočiště za jedním obrovským kmenem rozložitého dubu. Padesát kroků od dubu vůz se zarazil a vůdce výpravy pohlédl dozadu. A již vtom zbledl a vykřikl: „Ježíši Kriste, bratří, pojďte s sebou!“ Vyskočil, ostatní za ním, a běželi k dubu. Ale bylo již pozdě. Jan Pavlíček již opět stál a smutek zmizel z jeho tváře. Vtom však již vůdce výpravy chytil ho za rameno, a ukazuje nahoru na dub, řekl ledově: „Čti!“ A udivený Jan Pavlíček četl s vytřeštěným zrakem na tabulce na dubu: „Pod tímto dubem odpočíval Žižka, když táhl na Přibyslav.“ Jana Pavlíčka museli zachytit, jinak by se byl skácel. „Zrádče,“ řekl k němu vůdce výpravy, „nejsi hoden, že tě země nosí, vrať se do Chotěboře, do Čáslavi s námi nepojedeš!“ Zatímco ozdobený vůz jel dále k Liboháji, šoural se Pavlíček pomalu k Chotěboři a za ním zněla z vozu píseň Kdo jste boží bojovníci… Sám dub, pod kterým odpočíval Jan Žižka, když táhl na Přibyslav, zdálo se že chápal dosah zrady Pavlíčkovy na celém národě a naší historii; rozechvěl se ve větvích a svými žaludy obsypával půdu kolem, až přikryl milosrdně vše, co s Pavlíčkovou zradou souviselo. Mluvil jsem se starým panem Pavlíčkem a zmínil jsem se také o onom historickém dubu, kde odpočíval Žižka. Pavlíček se dlouze napil a pak řekl: „Odpočíval, odpočíval, víme, kdoví jak to bylo.“ A tím potvrdil Jan Pavlíček přísloví, že každý cikán hádá podle své kobyly.

https://cs.wikisource.org/wiki/Zr%C3%A1dce_n%C3%A1roda_v_Chot%C4%9Bbo%C5%99i

Žádost za zvýšení platu

František Kabelka čekal úzkostlivě na příchod pana presidenta úřadu. Za dnešního stavu všeobecné drahoty nebylo divu, že se pan František Kabelka, výpomocný úředník onoho úřadu, konečně odhodlal požádati o zlepšení svých příjmů. Dlouho přemýšlel o tom, zdali nemá učiniti tak úřední cestou, konečně však, když za kilo bramborů musil platit 1 korunu, uznal za nejlepší osobně u samotného pana presidenta zakročiti ve svůj prospěch. A měl docela pravdu, neboť úřední cesta, ačkoli se sice říká, že všecky cesty vedou do Říma, je stejně, jako ty cesty, neobyčejně zdlouhavá. Žadatel musí přijít čistě umyt a střizliv v černém šatě do kanceláře a ohlásit se skromně u nadřízeného jemu oficiála a úředním tónem: „Dovoluji si tímto podati žádost za zvýšení platu.“ Může se státi, že se při tom na něho zařve: „Kde máte rubrum,“ „kde jste nechal rubrum?" než chudák rubrum napíše, jsou životní potřeby zase o 15 % dražší. Přejde-li však šťastně přes úskalí rubra, jde žádost jeho k další instanci. Přednosta úřadu připojí k té žádosti stručné poznámky, na př.: „Kouří v úředních hodinách na záchodě.“ „Je neloyálním; v nejvýznačnějších dnech, kdy vše je v plen parádě, objevilo se, že si nevyplatil čistý límeček v prádelně." A tak to jde nahoru, až to přijde do presidia, odkud se to všechno zašle dále do Vídně. Zatím žadatel klidně čeká. Když pak přijde konečně zpráva po 3 letech, že jeho žádosti nebylo vyhověno, už se ani ze zármutku nad tím nemůže v hrobě obrátit, poněvadž ho dávno červi snědli. Této tragedii předchází ovšem v denních listech stručná zpráva lokální pod názvem: „Výpomocný úředník státního úřadu X zemřel vysílením.“ František Kabelka věděl dobře o všech těchto drobných událostech a poněvadž měl takový smutný, dobrácký obličej, choval pevnou naději, že až přijede pan president, že bude na něj působit svým vzezřením. A tak pan president přijel. Tu noc před tím upravil pečlivě Kabelka žádost, kterou osobně panu presidentovi podá. V této žádosti nestálo nic jiného, nežli že před jeho Excellencí stojí nejuctivější prosebník František Kabelka, který má 2 K 20 h denního platu, z čehož musí platit byt za sebe, za svou matku, manželku a za 3 děti, což všechno, osměluje si co nejuctivěji upozorniti, musí nejen živiti, ale i šatiti. A tak se stalo, že zatím, co všichni úředníci v černých šatech objevili se před panem presidentem, jejich řadami v neobyčejně spustlém stavu propletl se pan František Kabelka, hluboce se ukloniv panu presidentovi, podával mu žádost za zvýšení svého platu. Pan president byl v dobré náladě. Před tím právě vypil s vyššími pány úředníky 3 láhve šampaňského, a poněvadž byl dobrý člověk, dostal se do jakéhosi všelidského rozpoloženi mysli. „Jak se jmenujete?“ otázal se skromného žadatele. „František Kabelka, Vaše Excellence.“ „Hm, dobře, dobře. Zapamatuji si to. Tedy se jmenujete Artur Procházka. Dobře.“ „Nikoliv, prosím, Vaše Excellence, František Kabelka.“ „Ano, ano, ano, docela dobře, už vím, vím, Josef Tilingr. Docela správně. Vy jste u vodní expositury, že ano?“ „Nikoliv, prosím, Vaše Excellence, jsem František Kabelka od zdejší berní správy.“ „No sláva, to je jistě zajímavé. Znal jsem patrně vašeho bratra Václava Engelmüllera.“ „František Kabelka,“ prosím," ozval se skromný hlas zoufalého žadatele. „Docela dobře, milý příteli. František Kabelka, František Kabelka, to jméno mi připadá známé. Kdo pak to byl, pane, pane, Hermane?“ „Vaše Excellence, ráčí dovolit, já jsem sám co nejponíženěji František Kabelka.“ „Aha, tak vy jste ten František Kabelka, proto mi to jméno bylo tak známé. Snad jsme o tom již mluvili. A co pak si přejete?“ „Vaše Excellence, dovolím si co nejuctivěji …“ „Dobře, dobře,“ přerušil ho pan president, podávaje mu nepřečtenou žádost nazpátek. „Vím, vím, týká se to asi nevytopených místností, že ano?“ „Vaše Excellence,“ koktal František Kabelka pln zoufalství, zatím co pan president díval se netrpělivě na hodinky. „Vaše Excellence ráčí dovolit…“ „O, to nic nevadí,“ řekl pan president, „beztoho je zde chladno.“ A obraceje se na přednosty pana Kabelky, dodal mocným hlasem: „Panu, panu… hm… panu… „Kabelkovi,“ zvolal důvěřivě pan František Kabelka. „Ano, panu Kabelkovi, správně, panu Kabelkovi,“ pokračoval pan president: „Hm, panu Kabelkovi, nemýlím-li se, hodně zatopit…!“ A odcházel, zanechávaje za sebou Františka Kabelku, který s vypoulenýma očima držel v ruce žádost za zvýšení služného. A tak se stalo, že když pan president odjel, zavolali si pana Kabelku do presidia a podle nařízení jeho Excellence mu tam tak důkladně zatopili, že už druhého dne do kanceláře nepřišel.

https://cs.wikisource.org/wiki/%C5%BD%C3%A1dost_za_zv%C3%BD%C5%A1en%C3%AD_platu

Život na Puszta Magyáradě

Puszta Magyarád je malé uherské městečko. Leží v údolí mezi nevysokými kopci, na nichž roste víno. Na druhé straně těch kopců táhnou se bažiny a močály. Tam hnízdí velcí ptáci dropi a jednou začas v zimě objeví se tam vlci. Za močály pak rozprostírají se pole kukuřice. Kdo se dívá z vinic do kraje, nerozeznává, kde vysoké rákosí v bažinách. Zelená těžká barva vlní se do dálky od jara do podzimu, rok co rok stejně. Na obzoru pak ustupuje nevlídným pláním, kde vidět dřevěná ramena vytahovadel k studni s kalnou vodou. Tam pasou se stáda vepřů a hovězího skotu a hrubí pasáci zpívají si tam od rána do večera beťárské písně. Je-li tento pohled na západě z viničných kopců jednotvárný, není na východě lepší. Jest to totéž. Bažiny, rákosí, kukuřice, vepři, rovina, krávy, voli, pasáci a studně. Na sever i na jih výhled se také nemění nijak zvláštně. Na jihu vidět za jasných dnů v dálce, která přestává být modravou, kopce mehegešské nad jezerem Blatenským. Jinak rovinu beze stromů, nudnou a smutnou. Na severu začíná však svět. Tam totiž musí se jeti koňmo dobrých osm hodin na stanici dráhy. To je nejveselejší strana světová. Osm hodin letí sice koně po stejně nudných rovinách jako na jihu, východě i západu, ale na východ letěli by k nejlepší stanici čtrnáct hodin, na západ dobrých jedenáct, a na jih by museli dokonce i patnáct hodin. Proto si pan notář koupil vinici na straně severní a dal si tam vystavět besídku, aby byl blíže vzdělaného světa, jak říkal. Myslil tím budovu staniční, tak dalekou odtud, ale přece jen stanici, kudy projíždějí vlaky a cestující jezdí kolem až z Budapešti, z toho města, kde prožil pan notář doby studijní, zlaté krásné časy. Panu notáři stačilo, že projíždějí stanicí vlaky s tabulkou „Budapest-Veszprim“, nic nedbal, že za tou stanicí není zas nic víc než co odtud k ní, močály, beťáři, stáda, studně a pole kukuřice. Bylo to hrozné, jak se zde nudil od samého začátku, kdy byl jmenován královským notářem v Puszta Magyarádě. Dva roky uplynuly tak zdlouhavě pod vinicemi v městě, které je obklopeno rovinami, že notář Pál Örvöl ze zoufalství pustil se již do pokusu napsat právnické dílo o právu dědickém. Pak shledal, že by to bylo teprve hrozné žít ve městě odříznutého od světa, mezi močály a kukuřicí a stády, a ve dne v noci myslit a uvažovat o právu dědickém. Uveřejnil tedy v časopise, vydávaném v městečku, jako poslední pokus vymanit se ze všednosti část první pod názvem „Určitý názor na reformu práva dědického“. Tento určitý názor vlekl se k nemalé nespokojenosti obyvatelů Puszta Magyarádu třemi čísly, až konečně zanikl, jako by lidé přestali dědit. Pan Pál Örvöl přestal však o tom psát a počal si objednávat časopisy, na které si vzpomněl. Pak hleděl dle vzorů těch krajinských maďarských listů, vycházejících nákladem 200 až 300 exemplářů týdně, zreformovat časopis místní a docílil toho, že byl dán listu nový název Puszta Magyarád és Vidéke, Puszta Magyarád a okolí. To okolí ovšem známo: bažiny, dobytek, pasáci, močály a kukuřičná pole. Kvůli tomu jistě není třeba vydávat časopis. Pan Pál Örvöl učinil tak ve snaze dokázat svou pokrokovost, svého moderního ducha. Neboť na takovém městečku nemůže se člověk jinak bavit. Časopisy, které odebíral, půjčoval redaktoru Puszta Magyarád és Vidéke a tento nabádán notářem nechal odvažovat slaninu i papriku své ženě a vzdělával se. Poněvadž notář odebíral také politické deníky, počal si hledět redaktor a kupec pan Rekeseres také politických událostí. Doposud jeho list vzpomínal neustále Lájose Kossutha z roku 1848 a 1849. Občas přinesl jeho list vzpomínku na Világos a na aradské popravy maďarských revolucionářů. Také otiskl některou báseň Petõfiho. Články ty bral dílem ze starých sborníků, stejně jako povídky, které uveřejňoval v příloze Lístky z roviny. Samo sebou se rozumí, že nestyděl se podepsat plným svým jménem pod poetické básně Kisfalúdiho, neboť Kisfalúdi byl jistě velký duch a pan Rekeseres nemusel se stydět za ony verše. Jinak list nepěstoval politiku. - Když byly volby, tu volili vládního kandidáta, kterého jim doporučil vrchní stoliční župan. V té době se také však v Puszta Magyarádě příliš o politiku nestarali. Kdo by se staral o koalici, o stranu neodvislosti, o Bánffyho a Andrássyho. Věděli jen, že jejich poslanec je člověk vládní, a to postačilo, neboť neměli rádi jako v celém kraji Rakušany, a jednou za rok přicházely přece jen nějaké vládní noviny do městečka, kde slibovala uherská vláda, že vynutí si ještě více ústupků na rakouské vládě. Pak přišly zprávy, že velící řeč honvédů bude jenom maďarská. Tu ze své knihovny, čítající dvacet osm starých sborníků a almanachů z let 1845 až 1862, vytáhl redaktor pan Rekeseres básně z doby revoluce a neváhal jednu bojovnou píseň Petõfiho opatřiti nápisem: Napsal Béla Rekeseres. A stejně se za báseň Petõfiho nemusel stydět, jako za balady Kisfalúdiho, neboť oni byli dozajista slavní. Tehdejší nebožtík starosta opásal se magnátským krojem a svolal velkou schůzi obecního zastupitelstva do hostince U krále Štěpána a tam přečetl nadšeným hlasem onu slavnou báseň a šavlí rozmáchl se na všechny čtyři strany jako uherští králové při korunovaci v Budíně. Kdoví jak by to bylo dopadlo s Rakouskem, kdyby se byl náhle nadšený starosta za dva měsíce neupil k smrti. Pan Béla Rekeseres napsal pak pohřební řeč, vyňatou z několika svazků neocenitelného svého sborníku, kde přirovnával nebožtíka ke králi Alexandrovi Makedonskému, své rodné město k Heladě a obecní dům k Láokoóntovi. Poznamenav pak, že ani bojovníci řečtí, ukrytí v trojanském koni, neměli větší zásluhy o Puszta Magyarád než zemřelý starosta, skončil svou řeč provoláním slávy uherskému králi. Od té doby se domníval, že je řečníkem. Příchod nového královského notáře Pála Örvöla utvrdil v něm tuto myšlenku, neboť řeč, kterou přednesl při uvítací hostině na radnici, byla neméně obsažná než ona pohrobní. Opět přirovnal své rodné město k Heladě, radnici k Láokoóntovi, a učitelé již se lekali, že nebude mu naposled přirovnat nového notáře než ku trojanskému koni, když ku potěše všech prohlásil pan Rekeseres notáře za studnici spravedlnosti, která nikdy nevyschne. - Později na radu notářovu objednal si pan Rekeseres z Pešti Malý slovník naučný od hraběte Szeczényiho, chodíval navštěvovat známé do vinic, a tu tomu dobrému měšťanu říkal, že Gelón byl tyran syrakuský, onoho zas poučoval, že Haparanda je hlavní město švédského Laponska, dle toho, co mu od které písmeny právě utkvělo v paměti. Po rozšíření listu o slovo „a okolí“ v titulu četl tedy s velkou oblibou všemožné časopisy, které docházely na adresu notářovu, a tím prohluboval také své politické vzdělání. Vystříhával celé statě z časopisů, neboť shledával, že jeho staré sborníky ztrácejí svou cenu v záplavě různých hesel a nových zpráv. Články ty lepil na archy papíru a horlivě hovořil s notářem, kterého v nudě bavil tento podivný člověk, který neznal nic, a znal mnoho z Malého naučného slovníku, až si všechno popletl. Zajímalo ho, jak pomalu stává se pan Rekeseres populárním, a nesmysly, které povídá, jak se všeobecně líbí a jak jeho obchod plní se debatujícími o politické situaci, což když sem přišel, ještě nebylo. Pan Rekeseres hovořil o straně neodvislosti, o straně liberální, o straně osmačtyřicátníků se stejnou něhou jako o straně katolicko-lidové, jejíž deník Alkotmány čítával také mezi časopisy, které docházely do redakce. A jako se mu popletla jednotlivá hesla z naučného slovníku, popletly se mu i programy stran, a tyto spletené politické zásady táhly se celým městečkem, a poněvadž žádná strana politická nebyla spokojena, přijal pan Rekeseres za svůj program nespokojenosti těch všech stran a přečasto v noci udeřil nohou zlostně do pelesti a zaklel: „Kutya a fene egye meg! Nastane konec útiskům!“ Pak ráno zpolíčkoval zlostně učedníka, neboť ten kluk koukal tak ospale a dnešní poměry nepotřebují ospalců. Nato přečetl si něco z naučného slovníku a v prvém poschodí svého domu usedl za psací stůl, popíjeje na lačný žaludek červeného vína a přikusuje mladé cibulky ke chlebu, přičemž tvářil se zuřivě. „My jim ukážem!“ Bylo to nejasné, komu vlastně, ale byla to aspoň úplná věta, silná a rázovitá, tři slova, která se líbila všem jeho posluchačům, kdykoliv ji řekl. Pak četl také v nějakém časopise, že věje vánek svobody. Kdykoliv šel do sklepa a změna teploty při otevření dveří způsobila proud vzduchu, vzpomněl si na vánek svobody, a navrátiv se s nádobou naplněnou vínem nahoru do krámu mezi hosty, mluvil o szabadságu, o svobodě, a skončil: „My jim ukážem!“ „Ba ukážem,“ křičeli posluchači, a v Puszta Magyarádě mluvily se různé nesmysly. Nakonec pan Rekeseres měl naději stát se poslancem. Největší vinici v Puszta Magyarádě měl starosta Arva. Ujav se vlády nad obcí po svém předchůdci, který se k smrti upil, vyhrál na panu děkanovi sousední vinici, kterou přivtělil k obecní, již městečko Puszta Magyarád dává svým starostům k užívání. Příčina této sázky byla ta, že pan děkan jednoho dne v hostinci tvrdil, že mořská voda je proto slaná, poněvadž do moří tekou prameny, které dřív vyluhovaly sůl ze země. Starosta, který nikdy o tom nepřemýšlel, proč je voda mořská slaná, a jehož vzdělání záleželo ve dvou třídách těch starých obecních škol uherských, kdy dosazovali učitele na školy přímo z řad kaprálů, kteří uměli alespoň číst neb trochu psát, tu tento ušlechtilý člověk prohlásil, že se pan děkan mýlí. Pokud se týče jeho osoby, nemá nic proti panu děkanovi a také již slyšel, že je voda mořská slaná, ale přece musí říci, že pan děkan nemá pravdu. Druhého dne se v Puszta Magyarádě nemluvilo o ničem jiném než o mořské vodě. Zato však pan Rekeseres zářil. Ještě ten večer navštívil ho starosta městečka Arva a sdělil mu, jaký je názor pana děkana na mořskou vodu. „Vsadil se o svou vinici na jižní straně, kde mám obecní v užívání,“ pravil pan Arva. „A vy myslíte, že mořská voda?“ „Já nevím nic, pane Rekeseres, připouštím, že mořská voda je slaná, proč, to však nevím, mám mnoho starostí.“ Pan Rekeseres vytáhl svůj Malý naučný slovník a po dlouhém hledání objasnil panu starostovi názor geologa Suesse: „Sůl v moři je odpradávna a povstala sopečnými výbuchy v pravěku, které vychrlily spousty kyseliny solné. Ještě dnes po výbuchu sopek nachází se kolem kráteru čistá sůl.“ Pan Arva nechal v noci vzbudit pana děkana. Pan děkan byl ochromen celou teorií a postoupil onu vinici starostovi a Rekeserovi dal vzkázat, že zradil božího sluhu. Ostatně na té vinici dařilo se nejbídnější víno. V Puszta Magyarádě stoupala po této události vážnost pana Rekeserese i pana starosty a obyvatelé říkali o nich, že jsou velice nadaní lidé. Dnes ve velké vinici starostově bylo veselo. Pod širou oblohou za měsíční noci tak krásně se pilo u dlouhého stolu, kde seděl pan děkan, redaktor Rekeseres, pan starosta Arva, učitel z evangelické i katolické školy, pastor, notář a v čele stolu nejvážnější muž v celém kraji, magnát Harapás, starý pán ze dvora na Keres-Harapás, majitel dvorců, usedlostí, stád, pán dvou set beťárů, pasáků dobytka. Přijel sem, pozván jsa, ze svého dvorce vzdáleného odtud pět hodin na jih, aby zúčastnil se volební porady. Nedávno zemřel totiž poslanec zdejšího volebního okresu, který vzhledem k těmto nezalidněným rovinám měl jen 180 voličů dle zvláštního maďarského volebního řádu. Za časů císaře Leopolda měla magnátská rodina Harapásů osmdesát hlasů do uherského sněmu. Později, v minulém století, při úpravě a reformě volebního řádu tento nespravedlivý počet ztenčen na šedesát hlasů k nemalé žalosti magnáta Harapáse, který nechápal, proč má být zkrácen na svém volebním právu. Je to sice trochu podivné, že jeden člověk má mít šedesát hlasů do sněmu, ale při zvláštnostech, kterými oplývá země uherská, není to nic divného. Magnát Harapás byl boháč jako jeho předkové. Měl tolik stád, že v osmačtyřicátém roce jeho otec zásobil uherské oddíly masem na celou revoluci. Když pak přitáhlo rakouské vojsko, ochotně zásobil opět rakouské oddíly masem, hostil štábní důstojníky a oběma stranám vykonal tolik dobrého, že byl ve vážnosti i u revolucionářů, i u Rakušanů. Tato počestnost přešla z otce na syna a nynější magnát Harapás byl opatrný člověk, který žil s celým krajem v přátelství a při volbách odevzdal svých šedesát hlasů vždy tomu, koho navrhl vrchní stoliční župan. Zde v tomto kraji, vzdáleném od kultury, je-li totiž jaká v Království uherském, nebylo nikdy politických třenic, nebylo opozičních kandidátů. A v tomto klidu a míru tyčila se postava magnáta Harapáse, který dbal nad krajem jako za starých dob jeho předkové, kteří měli hrdelní právo u svého dvora na Keres-Harapás, ale věšeli poddané na vinicích nad Puszta Magyarádem, neboť ve své dobromyslnosti neradi viděli houpat se odsouzence před okny svého dvorce. Dnes přijel tedy poslední potomek toho rodu, pil džbán vína za džbánem, a utíraje si zamaštěná ústa rukávem svého starodávného pláště, hovořil tvrdým nářečím pusty: „Pan Rekeseres tedy hodlá kandidovat, pánové a bratří, za poslance?“ „Igen, ano!“ zaznělo do nočního ticha nad rovinami a zalétlo až do městečka dole, kde několik psů zaštěkalo. „Pana Rekeserese prosím,“ znovu promluvil magnát Harapás, „aby nám pověděl své názory!“ Pan Rekeseres povstal a mluvil. Byly to úchvatné věty, které vrhal do společnosti, zatímco patriarcha kraje Harapás přísně hleděl do kraje, tonoucího ve stříbře měsíčních paprsků. Věty ty byly dílem z naučného slovníku, dílem vzaty z různých úvodních politických i nepolitických článků časopisů, které pan notář dával ke čtení panu Rekeseresovi. Bylo slyšet: „My musíme učiniti konec!“ „My jsme nuceni zatočit s celým světem!“ A konečně, když řekl, že Slováci chtějí prodat uherskou krajinu Rusům, vypuklo shromáždění v jásot. Pan notář stěží potlačoval smích, ale ostatní, pan vikář, pastor, starý učitel katolický, stařeček učitel z evangelické školy a pan starosta, vážně volali „Éljen!“ A vtom již přistoupil patriarcha kraje magnát Harapás a podávaje ruku Rekeseresovi řekl krátce: „Bratře, jedeš se mnou ještě dnes na mé panství!“ Rekeseres s úctou stiskl tu ruku, která znamenala šedesát hlasů do sněmu Uherského království. Tichou nocí mezi lány kukuřice jede na vozíku magnát Harapás a pan Rekeseres, který neváhá a své vědomosti sděluje magnátovi. „Ej, učenosti,“ řekl Harapás, „třeba se učit od přírody, poslouchat, jak krávy bučí, nejsou-li podojeny, jak třeba krmit prasnice, než vrhnou mladé, aby selata byla k světu. To jest boží svět, bratře. Učeného člověka si vážím, ale sám do školy jsem nechodil. Vidíš hvězdy na nebi, ale slyšíš o nich povídat nesmysly.“ Bujní hřebci zapřažení do vozíku jen letěli rovinou a patriarcha kraje pokračoval: „Dokud nebylo vzdělání, vídávali naši otcové divná znamení na nebi. Letěla vlasatice, a už schovávali věci, neboť byla vojna. Sám pamatuji, že jsem před revolucí viděl na věži ve Velké Kaniži úplně chlupatého ďábla volat v noci: ´Új Török, új Török, noví Turci, noví Turci!` Jsou však podivné zjevy. Co myslíš, bratře, je Země kulatá?“ „Země je kulatá, ctěný bratře Harapási!“ odvětil uctivě Rekeseres. „Co to povídáš, blbče,“ vykřikl Harapás, „také jsem o tom přemýšlel, hlupáku. Kdyby byla Země kulatá, tak by dole lidi v Austrálii, myslím, že se to tak jmenuje, museli chodit po hlavě.“ „Dovol, bratře, Země je kulatá, proboha tě prosím, nemohu za to, ale Země je kulatá…“ „Ach ty hovado, Země je rovina. Kdepak vidíš, že snad jedeme z kopce. Po rovině jedeme, Země je rovina, říkali kněží v klášteře ve Veszprimu za mládí mého otce. A znali latinsky, hlupáku. Ostatní je výmysl, učenost… To bychom měli pěkného poslance!“ Patriarcha kraje, magnát Harapás, chytil ubohého Rekeserese za límec, shodil z vozu do kukuřice a odjížděl dál po rovině, po své ploché zeměkouli. Ještě dlouho zanášel sem větřík jeho nadávání. K ránu dostal se Rekeseres do svého rodného městečka. První jeho cesta byla k naučnému slovníku na stole. Přece se nemýlil! Stálo tam černé na bílém, že Země je kulatá; ale poslancem se nestal. Stal se jím pan starosta Arva, který věří, že Země je rovina. Takový je život v Puszta Magyarádě, kde se nudí královský notář Pál Örvöl.

https://cs.wikisource.org/wiki/%C5%BDivot_na_Puszta_Magy%C3%A1rad%C4%9B

Živý sen selky Boganové

Hospodář Jiří Bogan strojil se ráno do Krzynce na trh. Již si oblékl modrý kontuš, opásal se černým pasem, natáhl vysoké žluté boty a chystal se právě nasadit si čepici z liščí kožešiny na hlavu a pokřižoval se, když tu jeho mladá žena Zozka, dosud tiše sedící v koutě jizby na truhlici, se zvedla a promluvila k němu: „Ej, Jiří Bogane, nepojedeš na trh! Měla jsem zlý sen. Zdálo se mi, že jsem tě čekala z města. Bylo k večeru. V tom zarachotí na silnici před naším statkem vůz a z vozu snesli tebe mrtvého, chladného, bez čepice, bez kontuše a bez pasu. Pro matku Boží nejeď nikam!“ poslední slova umlkla štíhlé, plavovlasé Zozce v pláči. „Babská pověra,“ zamručel hospodář, „sen je sen. Víš dobře, že se ti již asi dvacetkrát zdálo, že jsem se utopil, desetkrát již mne snědli vlci, že ze mne zbyl jedině rozkousány pás. Bůh ví, kolikrát jsem se oběsil, spadl se skály.“ „Ale ten dnešní sen byl hrozně živý,“ ozvala se plačící Zozka. „Živý sen,“ usmál se Jiři Bogan. „Vidíš, já jsem měl dnes zase velmi příjemný sen. Zdálo se mi, že jsem svoboden…“ „Mlč, mně neni do smíchu,“ plačky pronesla manželka. „Nejeď dnes nikam, zejtra též prodáš tele! Vždyť i zejtra jest ještě trh. Prosím tě, máš-li mně rád, jako před svatbou, zůstaň doma!“ „Již“ jsem řek', Zozko, že půjdu. Což jsem nějaká baba, abych se bál snu,“ odpověděl hospodář. „Buď s Bohem!“ Pokřižoval se a za chvíli již odjížděl po zaprášené silnici se svým čeledínem ke Krzynci. Za vozíkem klusalo tele. Selka Boganová vyšla ven a pro slzy ani neviděla, jak její Jiří vesele mává čepicí jí na pozdrav, žalem ani neslyšela, jak zpívá, až se v lese rozléhá, vesele staropolskou vojenskou píseň: Hejże na konia Machnoć lancuchami, Pana Święta będe s nami. — — — — — — — — — Vše splynulo jí před zrakem. Zelené stromy v zahradě, plot, bílá silnice, vše v jedné divé směsici, míhalo, točilo se kolem ní. Div neklesla do trávy. Zachytila se kmenu hrušky. Ted je konec všemu! Její muž se nevrátí a když, tak neživý. Krátká byla doba jejího štěstí. Dva měsíce uplynuly teprve od doby, kdy oslavovali ślubi uslugy.[1] Stále viděla před sebou svého muže mrtvého, ležícího ve voze. „Bože, Bože, nedlouho's dopřál, abych byla s mužem šťastna!“ Mladá selka odebrala se pomalu do stavení. „Jak jest všude smutno. Víc již neuslyší hlasu svého Jiřího.“ „Ty, poslouchej,“ obrátila se ve světnici na děvečku, „co myslíš, splní se vždy živý sen?“ „Ba splní!“ „Hleď, paní hospodyně, mně se zdálo, není tomu dlouho, že jdu lesem. Tma černá všude, a vyli vlci. Zahnu na paseku a tam husté křoví. Jak tak zahýbám, zachytím se sukní o trní. A vidíš, za dva dni jdu hájem, roztrhnu si skutečně sukni a k tomu ještě novou. Pak jednou zdálo se mi, již jest tomu pár let, že táhli medvědi kolem vsi. Časně z rána táhli. Deset jich mohlo být. Šli jako stádo a napřed největší nes' ve zpěněné tlamě malou, bílou ovci. A za týden na to roztrhali v Guči, dvě hodiny odtud skutečně medvědi ovci, také tak malou, bílou,“ doložila děvečka Marina, dumavě své vypravování. Mladá selka nepohnutě seděla na truhlici. „Vidíš, Marino,“ vyhrkla ze sebe po chvíli stísněným hlasem, „já měla dnes živý sen. Zdálo se mi, že hospodáře přivezli domů večer mrtvého.“ „Svatý Michale,“ zabědovala Marina, „to jest s ním konec. Takový hodný, nikomu neublížil, mně slíbil, že mi z trhu přiveze šátek na hlavu a Mirkovi ráno povídá: „Poslouchej, pojedeš se mnou a připomeneš, že mám Marině koupit šátek na hlavu a pro Bělku sůl k lízání!“ Tak a teď je s ním konec!“ Marina vyběhla z jizby a za chvíli po celých Mówalech věděli s určitostí, že přes výstrahu své ženy, která měla živý sen, jel mladý Bogan s teletem na trh. Pověrčiví sedláci leccos přidali. Prý včera před západem slunce usadila se vrána na kříži u hřbitova a krákala, při tom dívala se směrem k Boganovic statku. Zakrákala sedmkrát, tedy na jednoho člověka. Jiří Bogan je už tedy mrtvolou a není-li, že do večera bude. Veliké pohoršení způsobil při tom obecní ponocný, vracející se z města, který pravil, že potkal v lese Jiřího Bogana zcela zdravého a že vrána včera vůbec nekrákala, poněvadž to byl havran. „Havran nebo vrána,“ odbyl ho stařík Padala, „všechno je jedno, ale já ponesu Boganův kontuš!“[2] Tomša Grintiková, babka, znající léčit domácí zvířata potrhaná divou zvěří, šla po poledni potěšit neštastnou Zozku. Našla ji klečící před obrazy svatých. „Jen se modli,“ vytrhla selku chraplavým hlasem, „modli se, dobře činíš, ale pamatuj si, že jsem ti říkala: „Neber si toho Jiřího Bogana, mně se nelíbí.“ Proč si jsi nevzala Reguna? Má též statek, velká stáda. Teď víš dobře: „Pozdě chtít se hřát na zapadlém slunci.“ Byl Jiří sice hodný člověk, ale Reguna je ještě hodnější. Teď jsi vdova. Kdybys si byla vzala Regunu, bylo by jinak. Poslechne na slovo. Řekneš mu, jdi tam a tam, jde a ještě šeptá, má-li jít rychle či pomalu. Ale škoda Jiřího přece. Tak mladý, hezký. Každá dívčina se za ním ohlížela i vdané, vdané povídám Zozko, a nyní chuděrku přiveze čeledín Mirka domů mrtvého. To jest zle, když má někdo živý sen. Já sama měla jsem jednou takový sen. Potrhali vlci Mazanova koně a já ho léčila. Jednou se mi zdálo, že jdu k němu do stáje a v tom on vyhodí kopytem a udeří mne do hlavy. Já se svalím a je po mně. A podívej se, druhého dne mně stále něco říkalo, nechoď ke koni, já nedbám a jdu. Vyhodí kopytem a div mně nezasáh'. Všichni svatí mně vnukli, abych se uhnula a v tom… Jen maličko a Tomša Grintikova by nebyla na světě. Tak vidíš zlý, živý sen. Kolik pak's mu věnem přivedla chudákovi? Tak mladý a už jest na pravdě Boží.“ Babka dala se do pláče a mladá selka plakala ještě více než před tím. „Tak Pán Bůh tě potěš, nezoufej, ale říkala jsem ti, neber si Jiřího, má tvrdou neústupnou hlavu.“ Těmi slovy loučila se Tomša Grintiková a za chvíli všichni ve vesnici souhlasili, že Zozka nedobře se provdala, kdyby si byla vzala Regunu, že by bylo jinak lépe. Šeřilo se. Dobytek vracel se z pastvy, houkání pasáků, práskání bičů a křik husí ozýval se vesnicí. Oživila vesnice, a ten ruch přiváděl Boganku v zoufalství. Naproti seděli před domky, večeřeli, hovořili. Jak bylo pěkné, když i Jiří přišel s pole, sedl k ní, rozmlouval, smála se, a nyní konec všemu… Dávno zapadlo slunce, umlkly zpěvy ve vesnici, ponocný odtroubil desátou, a Zozka stále ještě seděla venku na lávce, plakala a dívala se ve tmavou noc. A její Jiři se nevracel… Konečně v dáli zaharašil vozík a psi ve vesnici dali se do štěkotu. Mladou selku bodlo u srdce. Neviděla téměř ani záře svítilny, slyšela jenom jako v mrákotách „Pojď, paní, nelekej se hospodáře s vozu.“ „Svatá Panno, Jiři, Jiří,“ vykřikla Boganová a skokem vrhla se na vůz a objímala bezvládné tělo mužovo. Náhle ucítila, jak bezvládné tělo se pohnulo a jak se ozvalo důkladné zívnutí. „Žije, žije!“ vykřikla radostně. „Promluv jen slůvko. Tvoje Zozka je před tebou!“ Chvíli bylo ticho. Náhle ozval se hospodářův hlas: „Mrcha vodka, mrcha!“ a hospodyně, skloněná nad mužem, ucítila z jeho úst lihový zápach pravé nezfalšované vodky. Strach o muže zmizel rázem. Odstoupila od vozu. „Kde jsou peníze za tele?“ tázala se přísně čeledína Mirky, který nějak divně svítil na celou skupinu. „Vodka,“ odvětil tiše, „byla žízeň, přišli známí a…“ Druhého dne v Mówalech věděli všichni, že každý živý sen se nesplní, a že hospodář Jiří Bogan propil s čeledínem v Bochyni tele a vrátil se v podivném stavu na svém vlastním vozíku domů. U vozíku prý se našla jenom tři kola. Další zvěstí bylo, že mladá Boganová, která včera tak se bála o svého muže, zle se ráno s ním pohádala, až chudák zalezl na půdu. Toto se potvrdilo, když mladý hospodář potkal k večeru rychtáře a na jeho otázku, jak se mu vede, odpověděl zádumčivě: „E, to tele za to nestálo; to pak byl živý sen!“

https://cs.wikisource.org/wiki/%C5%BDiv%C3%BD_sen_selky_Boganov%C3%A9

Oznámení sňatku Jaroslava Haška s Jarmilou Mayerovou

Jaroslav Hašek, spisovatel, a redaktor časopisu „Svět zvířat“, s chotí Jarmilou, rozenou Mayerovou, OZNAMUJÍ SVŮJ SŇATEK V Praze, V Květnu 1910. Edvard Leschinger, Praha

https://cs.wikisource.org/wiki/Ozn%C3%A1men%C3%AD_s%C5%88atku_Jaroslava_Ha%C5%A1ka_s_Jarmilou_Mayerovou